Moře večer .. Malinké vlnky narážejí o kameny a břeh. Sem tam z vody vyskočí nějaká rybka.
Slunce pomalu zapadá a poslední paprsky se dotýkají jemných vln.
Seděla na špičce parníku a užívala si klidu. Pomalu ale jistě psala do popraskaného sešitu. Byl to bývalý lodní deník jejího otce.
Vzpomínala na každé slovo, které zapisovala.
Už jen slabé paprsky se dotýkaly její tváře.
Vítr jí lehce načechrával vlasy. Dodávalo jí to pocit štěstí a klidu.
Klid, který tak potřebovala.
Všichni v hale slavili šťastnou plavbu. Ale tohle není pro ní. Žádné večírky ani oslavy.
Plno cizích opilých lidí, smějící se na celé kolo. Každý se baví o něčem jiném a ona neví, které téma by bylo pro ní věrohodnější.
Proto zůstane radši tady.
Bedlivě kontrolovala každé své slovo.
2. července 1997
Dojeli jsme v pořádku a to je nejhlavnější.
Avšak cesta byla dlouhá. Všichni si užívali tepla.
Skákali do bazénu a opalovali se. Nevěděli o jakou krásu přichází.
Chci si každý kousek cesty zapamatovat a potom to doma vyprávět dětem.
Milují příběhy.
Moře je plné tajemství a já bych je nejraději do posledního rozlouskla, ovšem, to není tak snadné.
Užívala jsem si každou chvíli, když v tu jsem si všimla, že se rázem točíme.
Před námi bylo totiž obrovské molo.
Kapitán nikde, a tak jsme začali s Jasperem křičet z plných plic, že narazíme.
Nakonec jsem zjistila, že kapitán si užíval s ostatními.
Kvůli prudké zatáčky pár lidi popadalo, ale naštěstí se nikomu nic nestalo.
Na chvíli ve mě byla malá dušička a skoro jsem začala panikařit.
Od té doby už šlo všechno jako po másle.
Každý se vrátil ke svým činnostem.
Myslím, že na to už i zapomněli.
Nyní každý slaví šťastný příjezd. Jsme v polovině cesty.
Jeden den nás dělí od ostrova.
Na chvíli zkoprněla.
Slyšela někoho zvracet.
,,To bude noc" pomyslela a se vzdechem zavřela deník.
Chtěla se vrátit do kajuty. Pomalu se chystala vstát.
Ale proč? Vždyť je tu tak krásně.
,,Kéž by tu se mnou mohl Jasper být". Zastesklo se jí a do očí se začaly dobývat slzy.
Pořád ho vídává. I když už tady vlastně není.
Naklonila se k hladině. Viděla svůj i jeho obraz.
Slza jí tekla po tváři. A padala.
Padala do moře mezi ostatní.
Vzpomněla si na snubní prsten, který stále měla na ruce.
Je čas ho pohřbít.
Opatrně jej vysunula z prstu.
Pomalu se procházela po parníku, a když cítila, že je to správné místo..
Prsten hodila do moře. Pryč. Tam ho už nikdo nenajde.
V životě je každý konec novým začátkem a je na čase, aby začala žít nový život.
Konec.
Inspirovala jsem se, když jsme byli o dovolené na lodi. Sedla jsem si na kajutu a psala. Snad vám nevadí, že to není zrovna nejdelší.
Prosím o váš názor ;)
Elisis


Jej, tak to je krásne. Mala som pocit, že to ja tam sedím na tej lodi ... Umelecky krásne stvárnené

A ten koniec, ako hodila do mora snubný prsteň. Bolo mi tak smutno, ale aj tak, krása