Došel do školy, otevřel skřínku, hodil do ní boty a bundu, švihl batoh na záda, zamkl skřínku a pokračoval do schodů. Někteří o něm tvrdili, že je šprt. Nebyl, jen si toho hodně pamatoval, rád luštil křížovky a četl. To mu stačilo ke slušným známkám. Dosedl do lavice, vyhodil učebnice na aktuální hodinu a svou knihu křížovek. Nechtěl teď přemýšlet a chtěl se zavřít do své ulity, která nevpouštěla realitu. Z ulity ho vytáhlo až drnčivé zvonění, jenž neúprosně svolávalo opozdilce do pondělní první hodiny. Třída se zaplnila a všichni se začali bavit o zážitcích z víkendu. Krom jeho, ten neměl s kým.
Poslouchal, kdo se stihl pozvracet, kdo s kým vyspat, rozejít, dát dohromady. Bylo mu z toho až nevolno. To nebyla parketa jeho zájmů. On měl svoje křížovky, domov a teď slunce. Ubíhaly hodina, jedna za druhou. V jedné z přestávek přišel jejich třídní a oznámil jim, že musí udělat jeden projekt jako přípravu k maturitní praktické práci. Protože se většina ze spolužáků potulovala po chodbách, důležitými informacemi popsal tabuli a pokračoval do svého kabinetu. Karel se opřel o svou židli na konci třídy, kde měl pěkný výhled na celý kolektiv. Opět se ozvalo to nudné zvonění a třída se začala plnit jak lidmi, tak nářky a výkřiky, že nebudou dělat další "trapnej" projekt. Okolo hlavního textu se objevovaly poznámky příchozích až došel učitel. Poručil smazat tabuli a nerušeně se odehrávala další hodina.
Skončila škola a okolo páté Karel vycházel ze školy. Byl začátek února a slunce se klonilo k západu. On by řekl spíš k východu, protože opouštěl lidi, o kterých si troufal říct, že je nemá moc rád. Takže mu vycházel úsměv na tváři. Mírně přidal do kroku a po pár minutách a jízdě hromadnou dopravou se octl doma. Vyndal klíče, tiše odemkl dveře a vešel. Zase prázdný byt, jako vždy. Vzdychl, došel do kuchyně a najedl se. Vrátil se do pokoje, vylezl si na okno a díval se na oblohu. Vycházelo pár hvězd. Popíjel čaj, díval se a přemýšlel. Přemýšlel nad tím, co bude za pár měsíců, co bude dělat za pár let a co je teď jeho smyslem. Nic nevěděl, netušil, neměl představy. Proto chtěl skončit. Cítil se příliš bezmocný a nevědoucí. Neměl rád chvíle, kdy nevěděl. Dokud měl ji, nebral si to, nevnímal to. Držela ho. Jenže to je minulost, už ji nemá ani jako kamarádku.
Tiše vzdychl, slezl z parapetu a vrhl se na školu. Udělal si pár poznámek k projektu, najedl se, pouklízel byt a použil koupelnu. Pozhasínal všude světla a zalezl do postele. Kde byli jeho rodiče? Kde by, v práci, na cestách. On sám často nevěděl, zvykl si. Nikoho jiného tak docela neměl, jeho sestra studovala vysokou v jiném městě. Takže byl sám. Třeba jí brzy skončí zkouškové a přijede. Ne, nesmí doufat, další plané naděje nebude mít. Jeho sestra, Jana, byla osobnost. Teda pro něj. Navzájem spolu měli skvělý vztah, lepší sestru ani nemohl mít a věděl to. Škoda, že je tak daleko. O to více se oba těšili na společné chvíle, které si náležitě užívali.
Zavíraly se mu oči únavou a za chvíli také usnul. Zdál se mu sen. Štěstím bylo, že si ho ráno nepamatoval. Jen věděl, že to bylo něco pěkného. To stačilo. Kdyby vzpomínal, přišel by na to, že sen byl o jeho bývalé lásce. Ale on naštěstí nic nevěděl. Vstal včas, aby si vylezl s hrnkem ranního čaje na okno a pozoroval vycházející slunce nad městem. Za tohle bojuje, kvůli tomuto stačí žít. Usmál se a s tímto úsměvem začínal další den. A bylo úterý.


Ďakujem, Elisis :).
Je to krásna poviedka :) Zaujímavá vec pre ktorú sa odhodlal žiť :)