Ať žije olympiáda z ČJ. Téma - moderní Popelka, děj v 21. stol. 25 - 30 řádků. Snažila jsem se to pojmout jinak než ve všech těch filmech, až z toho vznikla takováto šílenost. Tak se prosím nesmějte moc, já za to nemůžu :-D. A pokud by to někomu ke smíchu nepřišlo, omlouvám se také, je to psáno nadneseně...
Bylo nebylo, za devatero továrnami, městy a fastfoody bydlela v mrakodrapu Popelka. Byla to obyčejná 15letá dívka - tetování, piercing, obarvené vlasy a minisukně s ještě kratším topem. Přesto musela žít ve stínu svých starších sester, protože neměla i-pod jako ony. Její macecha jí dávala pořádně zabrat - musela za své sestry chodit do školy, psát za ně úkoly a vypracovávat důmyslné taháky. Jenže to nebylo všechno, musela také vařit na jejich každodenní párty a sklízet opilé kamarády.
Jednoho dne už byla velice zoufalá a seděla s lahví vodky na střeše jejich mrakodrapu. Slzy se jí koulely z tváří a ona přemýšlela, co dělá špatně. Chtěla by patřit mezi své sestry, být oblíbená a mít kluka. Místo toho bude muset chodit brzy ještě na brigádu, aby svým sestrám zasponzorovala nové notebooky - ty jejich se za necelý rok existence příliš zničily. Pomalu scházela ze schodů (výtahem by nešetřila energii domu), když v tom vrazila do souseda - mladého, asi 18letého frajera s nagelovanými vlasy a taškou přes rameno.
"Kam valíš? Ty nebudeš na té dnešní pařbě, při které budeme koštovat novou Amundsenku?"
"Nemůžu, něco už mám."
"Jo ták, za lepším, tak se měj." Netrvalo dlouho a přišel večer, kdy Popelka opět odklízela opilé příchozí, až sama skončila ve svém pokoji na okně a rozplakala se. V tu chvíli někdo zaklepal na její dveře.
"Dále," zašeptala. Kdo se neobjevil ve dveřích - její soused. "Nedívej se na mě, mám rozmazané stíny."
"Proč jsi nechtěla jít s námi, když tady stejně jen sedíš na okně?"
"Musela jsem tu zůstat. Pomoct s touto oslavou."
"No vidíš, a my se stejně přesunuli sem." Chvíli se na sebe dívali, on přikročil k její satelitní věži a potichu pustil píseň. "Smím tě požádat o tanec?"Podívala se na něj z pod rozmazaného obličeje, přivinula se k němu a rozplakala se na jeho rameni. "Co se děje?", zašeptal jí do ucha.
"Ale nic, asi bych teď měla správně utéct."
"Nene, já tě nepustím. Nechceš se přestěhovat ke mně?" Odtáhla se od něj, usmála a tentokrát se řasenka poprvé rozpouštěla štěstím.


Četla jsem to u tebe a chválila jsem, můj názor víš
Vystihuje to realitu, má to nápad. Určitě to bude 1 