Jaro, s prosbou se k tobě obracím,
nenech nás už čekat dál.
Kde jsou ty dny,
kdy jsi všechno kolem probudilo,
kdy všechno pod tvými dlaněmi rozkvétalo...
Místo toho nosím kabát svěrací,
kolem krku dlouhý šál..
Jaro, nenech nás už čekat dál.

Leden 2011

Vysvědčení

31. ledna 2011 v 18:50 | Elisis |  Ukecanost
elisis-diary.blog.cz
Tak dneska jsem dostali výpis vysvědčení. Nebyl to nějak zvláštní den, učili jsme se normálně pět hodin. No i když nedá se říci, že nebyl zvláštní. Ve třídě nás bylo jen 10 z 18. Bylo to zvláštní, neměl kdo řvát, bylo ticho i když bylo slyšet všechno, co si někdo řekl. Vzhledem k tomu, že nás bylo tak málo, učitelé trochu polevili, a nebrali jsme žádné nové učivo. Většinou jsme si opakovali, dělili, násobili, no znáte to. V pátek jsem se dozvěděla, že děcek bylo dokonce 7. No řekněte, má cenu, aby někdo bral nové učivo? Bylo jich sedm, ale nové učivo brali. To není ani zdaleka polovina lidí. No nic, matikář si to asi později uvědomil, a polevil, zrovna na tu hodinu, kdy jsem byla já. Jelikož jsem byla taky nemocná celý týden. Ani nevíte, kolik toho musím dopsat.
No takže na /výpisu/ vysvědčení jsem dostala samé jedničky a jednu dvojku z přírodopisu. Čekala jsem více dvojek podle známek, ale tak nakonec byla jenom jedna a byla jsem určena jako nejlepší ze třídy. Proč? Asi překvapení, že? :D No, mohla to být jedna holka, co se učí jako utřená ze řetězu, ale že měla trojku z testu z Aj, a já jedničku, nakonec jsem to byla já. Vážně jsem byla překvapená, a hodně. Dokonce mi tleskali. No, to byl takový zvláštní pocit. Jsem fakt ráda :) Asi někteří budou říkat, že jsem šprtka, ale já si tak vážně nepřipadám. Nemyslete si, že dennodenně sedím nad učením, to vážně ne. Přece se ví, že učitelé mhouří v pololetí hodně oči .. Takže na konci roku to možná bude jinak ;)

Abych vám řekla pravdu, tak se strašně těším na 19.2. Naši i sestra půjdou totiž na ples a kámoška přijde. Tak pokecáme, koukneme na film, popřemýšlíme o časopisu, uděláme disco :D No těším se.  (Ano čtete dobře, chtěli by jsme s kámoškou udělat nějaký časopis. Nemluvím o holčičím, těch je habaděj, něco takového jako vtipy, názory .. ;)

Co se týká tématu týdne. Možná napíšu krátký názor, ale ještě nevím. No, k noční obloze mám co říct, a navíc aspoň je to nějaké jiné téma než sebevražda, jako minule. 

A co vy s vysvědčením? :) 

PS: Mrkněte na 3. kolo VFS.

Elisis

3. kolo VFS

30. ledna 2011 v 16:16 | Elisis
Tak je tady další kolo. Zase jste mě někteří zklamali. A víte co, díky tomu, že jste neposlali téměř žádné fotky, tak vás prostě vyřadíme. Nebaví nás, takhle vám posílat komentáře jako otroci, a vy se ani neuráčíte na ně odpovědět. 

Taky rozmýšlíme, jestli toto kolo má být poslední nebo předposlední. Protože s tím, jak tady někteří posílají, a my tady můžeme čekat čtyři měsíce, tak to už je trochu moc.


elisis-diary.blog.cz
Seznam soutěžících: 


Diskvalifikováni: 

Nebudeme tady pořád říkat, jak je nám líto, kolik lidí neposlalo. Upozornili jsme na to dost.


Změna v životě baletky (3)

30. ledna 2011 v 8:32 | Berry |  Povídky
Seděla na zemi u sebe v pokoji, trochu klidnější, hlavu měla opřenou o zeď. Prameny vlasů, které donedávna tvořily neproniknutelný závoj okolo její hlavy, splývaly po okrajích obličeje. Slzy zaschly a tváře jí nepříjemně pálily. Měla pocit, že hlava jí každou chvilkou určitě vybuchne nějakou hrozivou explozí. Nedokázala si zorganizovat proudy myšlenek, ale aspoň se zpomalovaly. Měla ho před očima, jeho úsměv, ta rozevlátá košile. Hlas plný zájmu jí zvonil v uších. Ne, musí na něj zapomenout. Vždyť, kdo ví, kdy ho zase uvidí. Ne, nebude přemýšlet a trápit se Robinem - Panem neznámým.

Hrajeme si s fixy

29. ledna 2011 v 15:45 | Elisis |  Nakresleno
Tak mi jednou mamka přinesla takové popisovače různých barev, a já toho prostě musela využít :) Vždycky jsem chtěla udělat takové to barevné spektrum, smajlíky v rytmu barev nebo různé obrazce. A tak se mi to povedlo, a fotky dávám sem. Vím, že něco podobného už je, ale když já to chtěla udělat, nechte mi tu radost :D 


Takhle fotka se mi strašně líbí, zvlášť proto, že tam jsou =o) usměvaví smajli :)



Tady: Jak jdou barvy. Sice trochu nakřivo, ale snažila jsem se :) 



Rozmyslete si, co vlastně chcete

27. ledna 2011 v 19:20 | Elisis |  Ankety
elisis-diary.blog.cz
Titulek jsem možná trochu přehnala, ale vážně by mě to zajímalo, protože .. Když se někdy píšu dvě hodiny s článkem, a pak se mi ani nedostane žádný názor. Nebo ne žádný. Když mi někdo napíše dvouslovný názor, tak potom nevím, jestli vůbec článek četli, jestli se jim líbil nebo ne, jestli se mám zlepšit nebo se mnou souhlasí.. Nechci tím na nikoho narážet. (Možná vážně nemůžete říct nic víc, než dvě slova).

Tak jsem zhotovila anketu, abych věděla, co od tohoto blogu více čekáte. Samozřejmě, že vám to přání nebudu hned plnit. Buď budu pokračovat v této tvorbě, nebo budu zaplňovat některé rubriky víc.

Samozřejmě děkuji těm, kteří svůj názor opravdu píší, a články čtou :) 

Elisis

Sebevražda ..

26. ledna 2011 v 17:24 | Elisis |  Témata
Tak tohle téma týdne se správcům a blogerům moc nepovedlo .. Na takovéhle téma se ani nemám moc jak vyjádřit. Přidá to spíše další depresivní články, nebo dokonce návody, jak to udělat .. 

Nikdy jsme nad tím moc nepřemýšlela. Ale tito lidé si myslí, že přes sebevraždu něco ukážou. Že poté najdou lepší svět. Nebo že je někdo zachrání, polituje je, postará se o ně, a oni najdou nový smysl života. Každý má proto jiný důvod. Někteří chtějí prostě skončit, ať je smrt jakákoli, a chtějí se dostat do lepšího světa. 

Tito lidé si myslí, že je to řešením. Místo toho, aby se nad svým problémem opravdu zamysleli, a hledali řešení, prostě to ukončí, a takto to vyřeší. Ale stojí jim za to smrt? To nevím. Záleží taky na tom, jaký je to případ. Někteří nechtějí pokračovat bez ztráty blízkého člověka, domovu, bez práce. To je většinou ta hlavní příčina. Když někdo ztratí blízkého člověka, nechce bez něj pokračova,t a tak se vydá za ním. 

Někdo už o tom možná přemýšlel, ale tihle lidi to nemyslí vážně. Věta typu: ,,Ten život je na ..***" a ,,Nestojí za to, abych tu byl", tak tohle tak určitě nemyslí. Někdo je nenávidí, pomlouvá, nebo je opustila láska (většinou puberťačky), tak tyhle slova vyjdou z jejich úst. Ale pochybuju, že to myslí vážně ..

Ale že bych s takovým řešením souhlasila, to vážně ne. Víc k tomu nemám co říct .. 

Elisis

Toplist 17.-24.1. 2011

24. ledna 2011 v 12:09 | Elisis |  Toplist
Tak tato návštěvnost mě těší :) Moc vám děkujeme, je skvělá. Možná je to i tím, že jsem nemocná, a je tady větší aktivita. 

elisis-diary.blog.cz
Pondělí: 33
Úterý: 44
Středa: 51
Čtvrtek: 40
Pátek: 47
Sobota: 56
Neděle: 69

CELKEM: 340

Nádherné číslo. Moc děkujeme. Taky jsem moc ráda, že jsem tady s Berry. Tokový můj zázrak, co mi tady pomáhá, přidává nádherné články, povídky, příběhy, fotky, vtipy a více. Děkuji ti, že tě mám :) 

PS: Chtěla bych upozornit pro některé, kteří neposlali fotky do VFS, čekali jsme už čtyři měsíce..

Elisis

Kaya z Folmíku

23. ledna 2011 v 19:44 | Elisis |  Nakresleno
Nevím, jestli někdo znáte tu internetovou síť. Já jsem se tam zaregistrovala nedávno a myslím, že folmici.cz, jsou velmi dobré stránky a jejich autorka získala několikrát Zlatý oříšek. 
Na stránce jsou i FanArty, a to zaregistrovaní namalují na pc (myslím, že i na papír) někoho z Folmíku. Já jsem namalovala Kayu:

elisis-diary.blog.cz

Myslím, že se mi to celkem povedlo. Sice je to jen hlava, ale s oblečením nemám moc dobré zkušenosti.. (Pokud se chcete podívat, jak Kaya vypadá na stránkách, tak se mrkněte, nebudu kopírovat ;)

Včera jsem přidala článek, s mým prvním dílem, a nevím, jak se vám líbilo, pokud jste ho viděli. Ten článek jsem dala do rozepsaných, protože jsem si uvědomila, že to nestojí za moc. Mělo to být ztvárnění sebe sama.


30.díl Only the young

22. ledna 2011 v 14:38 | Elisis |  Poslouchárna
Takhle písnička mě prostě uchvátila. Ten rytmus, klip, zpěv. Nádhera. Můžu si jí pouštět pořád dokola, ale stejně se jí nenabažím. 




Only the young can break away, break away
Lost when the wind blows, on your own

Jen mladí mohou utéci, utéci
Ztratit se spolu s vánkem, sami

Elisis

Facebook

22. ledna 2011 v 13:46 | Elisis |  Témata

elisis-diary.blog.czNa začátek bych chtěla říct, že bych na toto téma skoro zapomněla nebýt Kiwi ^-^ ;)
Podle této ikony snad všichni poznají o čem je řeč. Facebook. Který člověk by ho v dnešní době neznal. Však proč ne, máte kupu přátel, super fotky, skvělé hry .. Ale myslím, že Facebook je určený jen pro ty lidi, kteří ho umí normálně používat. Chovají se tak, jako kdyby si s určitým člověkem opravdu povídali. Vkládají si fotky na profil jen takové, které by přátelům opravdu ukázali. Ale určitě se každý setkal s člověkem, který facebook spíše využívá.
  • Chováme se úplně jinak-  chat: Určitě si všichni dokážeme představit člověka, který si píše s ,,kamarádem". Je za to vděčný, protože jinak by s ním neprohodil ani jediné slovo. Dokáže u chatu prosedět tři hodiny, a pořád si s ní(m) má o čem povídat. Posílají si smajlíky, typu pusinka, mrkáček...Ale udělali by to samé, když se potkají na ulici? Ne. Maximálně spolu prohodí pozdrav. Někdo by řekl: ,,změna je život" ale to mi jako změna nepřipadá. Máme se chovat přesně tak, jako bychom se chovali, kdyby ten člověk seděl před námi. Někteří by ze sebe nic nevydali, začali by se červenat a snažili by se vymyslet nějaké normální téma. 
    Taky je tady ještě něco. Když si s člověkem píšeme, můžeme pomocí klávesy větu smazat, ale přece se to tak nedá udělat i mezi hovorem. Právě proto, by si měli někteří v hlavě pořádně promyslet to co chtějí říct.
                                        komentáře: Komentáře je něco jako chat, ale pomaleji se na ně reaguje. Mám na mysli úplně to samé u chatu. Komentáře k fotce typu..raději nebudu říkat, jsou naprosto trapné. Řekli by jste takové slovo člověku, kdyby jste ho viděl v téhle póze na vlastní oči? Někdo by se k tomu odvážil... Tohle všechno sice neplatí jen o Facebooku, ale vzhledem k tomu, že je to teď na nevyhledávanější síť, radši jsem to sem napsala. 
  • Fotky-někteří lidé (spíše puberťačky)  ze sebe na fotkách dělají úplně někoho jiného. Vyhlazují si vrásky, zvýrazňují oči, zvětšují některé partie. Všichni fotku poté chválí, a když jej ale potom uvidí na vlastní oči, říkají si něco jiného. Buď si chcete ze sebe na fotkách dělat někoho jiného nebo si tam radši dáte normální fotky či si tam nejlíp nedávejte žádné.. Nedá mi to, musím prostě podotknout, že nemám ráda lidi, co se fotí v zrcadle s našpulenou papulou! 
  • Přátelé-to je další část, kterou lidi neumějí využívat. Přidávají si stovky přátel jen proto, aby jich měli co nejvíc. A znají je? Stoprocentně ne. Ale kdo má nejvíc přátel je in že? Tak to se ohromně mýlíte. Musím se přiznat, když jsem si založila facebook, měla jsem asi osm přátel, co jsem vůbec neznala, ale to skončilo. Je mi teď jedno, jestli mám deset přátel, prostě tam mám vážně přátelé, které opravdu dobře znám, se kterými se bavím! Přece si tam nepřidám někoho, koho nesnáším, ale přidám si ho, protože chci mít hodně přátel, a vůbec mi nevadí, že bude mít přístup ke všem mým fotkách, komentářům a příspěvkům! Takhle vážně ne .. Zamyslete se, klikněte si na profily lidí, co máte v přátelích, které neznáte, a nebavíte se s nimi, smažte si je ... 
  • Skupiny-k tomuhle se nebudu extrémně vyjadřovat, jen říct, že kdybych se měla přidat do všech skupin, co mám a nemám ráda, co říkám a neříkám, tak by jich bylo milión. Radši jsem jen ve skupinách, které za něco stojí, a které lidem něco řeknou..
Doporučuju se podívat na tohle video. A taky že má pravdu. Ale nemyslím, že bychom si měli zrušit účet, a ten kdo ho umí používat rozumně, si samozřejmě účet rušit nemusí. A ti co se vážně chovají úplně jinak, než v realitě, se možná nad sebou zamyslí. 
Někteří by se možná měli podívat i na toto...

PS: Ti, co dnes nejsou zaregistrovaní, jsou výjimeční lidé :) 

Elisis

Památeční skříňka

21. ledna 2011 v 14:11 | Elisis
elisis-diary.blog.cz
(Na obrázku náš kocourek, co je moc zvědavý :D)
Co je to vlastně památeční skříňka? Je to věc, do které si ukládáme své vzpomínky, památky. Teda aspoň podle mě. Každý, kdo si vždy při otevření chce vzpomenout na nějaké místo, věc, zážitek, si takovou skříňku zavede. 

Určitě stojí za to, si něco takového zařídit. Můžete si tak všechny vzpomínky bezpečně uložit, a nezapomenete na ně. Někdo si k ní dokonce přiloží i pár věcí, které si vyrobil, pohledů, dopisů, hračky, se kterými si v dětství hrával, první zub, vzpomínky na první lásku. Není to jen tak pro nic za nic. Skutečně to má obrovskou cenu. 

Já jsem si takovou památeční krabičku zavedla. Dávám si do ní věci, které jsem si už dlouho střežila, na které chci vzpomínat už dlouho, a třeba je potom ukázat svým dětem.
  • Mí milovaní-první stránky sešitu patří rodině, přátelům. Fotky s nimi, zážitky. Nechci na to všechno zapomenout. Chci vzpomínat, co jsme to dělávali za blbosti, a co jsme spolu zažili. Dárky, co si dáváme. Kde jsme všude byli.
  • Dětství-další stránky sešitu patří mému dětství. Mám tam svoje první tři zuby, své fotky. Dokonce i své první náušničky. Více mi bohužel nezbylo. 
    To mi říká, že bych si tam taky mohla napsat, kolik jsem při narození měřila, vážila. Nedávno jsem se dozvěděla, že jsem se dokonce měla narodit postižená. Ale nakonec naštěstí ne. Taky jsem měla kolem krku pupeční šňůru a málem se uškrtila. No ale to jsem trošku odbočila ... ;)
  • Lásky-to víte, že jsem ještě žádnou lásku nepoznala. Ale ta cesta k tomu nebyla moc daleko. Mám tam to, co jsme měli společné, dárek co mi dal. Ale to už je pryč :) 
  • Věci,které stojí za to si schovat-ty tam také mám. Jeden přívěšek na řetízek, ve tvaru kytičky z šesti krásných kamínku spojených cínem, který jsme sama vyrobila. To je vzpomínka na tábor, který jsem si opravdu užila a poznala nové lidi. Škoda, že ti už jsou teď úplně jiní. No, jsou to přece už víc jak tři roky.
    Také jsem si uložila body, které jsem sbírala z posledního badmintonového soustředění. Vyhrála jsem za ně 2. místo :) 
  • Snář-poslední věc, která je uložena v mé krabičce je snář. Mám tam dva sny, které pro mě hodně znamenají a postupně určitě přibudou další. Na sny hodně zapomínám a takto si na ně určitě aspoň částečně vzpomenu ;) 

Tak, teď víte co mám uloženo v mé památeční skříňce. Je to krabice od bot, víčko je pomalováno červenou barvou, s nakreslenou růži a nálepkami, se třpytivým barevným písmem: Památeční skříňka Elis :) 

Snažím se na ni nezapomínat, a opravdu si tam zapisovat, dokumentovat různé věci. Myslím, že to stojí za to. Třeba se tam za deset let podívám, a budu vzpomínat, jak to dětství bylo krásné :) A co vy? 

Elisis

Krajina

19. ledna 2011 v 17:39 | Elisis |  Blendy
Tak jsem vytvořila blend s krajinou. Líbí se mi ty fotky. Mám je v počítači už déle, tak bohužel nedodám autory. Šlo mi hlavně o to splynutí se zemí. Líbí se mi, jak to přechází, ale každá krajina je jiná. Ty květiny, nebe. Prostě autor si zaslouží velikánskou pochvalu :)

elisis-diary.blog.cz
Snažila jsem se i o další, ale žádné podobné obrázky jsem nenašla. Tak snad se spokojíte s tímto :) Co na něj říkáte? 

Elisis

Štěstí v plamenech- 1.díl (úvod)

16. ledna 2011 v 16:18 | Elisis |  Štěstí v plamenech
Jen tak na úvod, někdy budu psát v roli hrdinky a někdy budu jako vypravěč (to většinou. Teď jsem zrovna vypravěč, aby jste se aspoň částečně seznámili s povídkou :) 

elisis-diary.blog.cz

Štěstí v plamenech
Bylo ráno. Ptáci cvrlikali a slunce se pomalu probouzelo. Jeho paprsky vnikly do oken, aby povzbudily ke vstávání. Po chvíli se ozvalo zazvonění budíka a zpod peřiny se vynořila zrzavá hlava. "To už je zase ráno?" ozvalo se chraptivě. Věděla, že se jí odpovědi nedostane, snad by jen stačilo, aby se na chvíli vrátil čas a ona mohla ještě spát. Paprsky ji pošimraly na tváři a to jí donutilo vstát. Otevírala rozespalé oči a před sebou viděla svůj obrázek, který malovala v osmi.
Chlupatá, růžová potvůrka. Zasmála se a šouravým krokem došla na záchod.
I když nemá ráda ranní vstávání, miluje, když se slunce probouzí. Ty barvy, ptáci ze sebe vydávají podivuhodné melodie. Stejně tak miluje podvečer. Město se brodí do tmy, vycházejí hvězdy, všude samá světýlka. Fantazie byla vždycky její, a proto také maluje. Škoda, že nemůže jen malovat a malovat. Bohužel, škola je povinností. Opláchla si obličej, a ucítila chuť do života. Ach, voda, nádherný živel. Je v něm tolik inspirace, a krásy. Rozzářila se jí tvář. Po chvíli ucítila, jak jí kručí v břiše. Včera zapomněla na večeři, pohlcena tou nádherou a kouzlem štětce a plátna. Než se nadála, máma volala z kuchyně: "Lili, pojď se najíst! Jsou vafle!" Osušila se a rychlejším krokem se vydala směr kuchyně. Miluje vafle, neví, co by mohlo být lepšího. Ta nádherná jahodová chuť se tak krásně rozplývá na jazyku.


Změna v životě baletky (2)

12. ledna 2011 v 21:40 | Berry |  Povídky
Když došla, spíše přiběhla, byla rozehřátá, a tak si sundala mikinu a přehodila ji přes větev svého oblíbeného stromu. No oblíbeného, celé tohle místo bylo její oblíbené, její útočiště a připadala si tu jako na jevišti. To znamená dělalo jí to dobře, cítila se příjemně. Odložila míč a začala se protahovat. Byla dost ohebná z baletu a pořád si to udržovala. Usmála se, jak u ní bylo vždy obvyklé a udělala předklon. Samozřejmě položila dlaně na zem. S dobrým pocitem, že se dokáže pořádně protáhnout procvičila celé tělo. Následovaly různé cviky, které zakončila mostem ze stoje a naposledy šňůrou. S úsměvem se zvedala, ale v prostřed pohybu strnula. Spatřila něco před sebou. Spíše někoho. Než stačila cokoli říct, dotyčný ji předběhl.

Žiju

10. ledna 2011 v 16:01 | Berry |  Blogmasteři
Hojte lidičky. Jsem tu na skok, asi jste si všimli, že se v poslední době dvakrát neprojevuju. Trošku se mi projevuje škola - někteří možná ví, že letos dělám ročníkovku, která se dá rozsahem a obsahem přirovnat k diplomové práci. Bere mi to dost času spolu s nároky školy, písemkami, úkoly. Mám toho opravdu hodně a chodívám čím dál později spát, takže asi chápete, že na blogování nemám tak docela čas. K sobě zvládnu sem tam přidat něco, co mělo základ stejně ve škole a tady to už vůbec nestíhám...:-(
Moc se omlouvám, hlavně Elisis, která je strašně trpělivá... Moc Ti děkuju, seš vážně skvělý človíček...
Nechci slibovat, že se to zlepší, když vím, že tento měsíc to bude ještě horší. Termín odevzdání se mi kvapem blíží a lidi, které potřebuju, nedokážu zkontaktovat... Díky za vaši trpělivost a pokusím se aspoň občas vkládat něco staršího...

Deník

9. ledna 2011 v 17:16 | Elisis
denik
Vím, že jsem tady něco podobného před dvěma roky psala, ale to jsem si na tom článku nedala vůbec záležet. Měla jsem tam jeden odstavec a dost. Taky jsem si přečetla asi dva články, které jsem psala, když  jsem začínala s blogem. Asi jsem si tenkrát mylslela, že jsem kdoví jaká frajerka, ale teď se tomu prostě musím smát .. ,,Včera párty Halloweenská. Povídaly jsme si ve tmě BUBUBU! Holky děkujukujukuju moc =)
No já prostě nemůžu :D (hlavně z toho bububu a kukujuku, nebo jak) Nu co, začínala jsem a bylo mi teprve 10..:D

Ale k článku. Četla jsem článek v mojí psychologii o deníku. A donutilo mě to k zamyšlení. Proč si vlastně píšeme deník? Z nudy, z toho že se chceme svěřit či chceme zaznamenávat svoje zážitky a dny?

Proč si píšeme deník
Každý si najde jinou odpověď. Já si píšu deník, protože se chci svěřit, chci zaznamenávat hlavní události co se staly. 
Někdy je deník také dobrý k tomu, že si napíšeme svůj problém, ale kvůli všem těm zmatkům ho nejsme schopni tak dobře vyřešit, jako když si stránku přečteme za pár dní. Už tolik nezmatkujeme, jsme v klidu a poté jsme schopni problém vyřešit. 
Já jsem si začala do deníku lepit i nálepky, kreslit jednoduché kresby a zvýrazňovat si některé údaje. Možná si po letech na ty věci lépe vzpomenu. 
Hodně lidí si píše deník proto, že by určité věci nikomu svěřit nemohli. Ví, že deník jim nějak neporadí, ale aspoň se někomu svěří a nemusí to v sobě dusit, až to nakonec řeknou někomu nesprávnému. y

Někdo si dokonce píše deník na internetu. To mi ale nepřijde moc bezpečné ani rozumné. Může se ti tam kdykoli kdokoli podívat, a papír můžete vytrhnout, přepsat. Tak můžete za pár let vidět, a přemýšlet, co špatného či překlep jste tam napsali. Jde to sice pomaleji, ale přece vás nezabije, ta chvilka na deník. Nebo vás může navštívit nějaký vir, který odešle vaše dokumenty všem přátelům. A máte po srandě. Nevím, jestli se dá na počítači složka nějak uzamknout a radši jsem to ani nezkoušela. Přece jen si myslím, že tužka a papír jsou mnohem spolehlivější a mají lepší ohlas. Nemůžete přece vaši složku s deníkem vzít schovat pod postel.

Někteří si do deníku lepí pohlednice z míst (třeba moje ségra), kde byli. Přijde mi to jako dobrý nápad, protože si vzpomenete na to krásné místo, kde jste byli, co jste tam dělali..
Já si pohlednice pověsím nad stůl, protože deník mám spíš deníček, a tak by se mi tam nic nevlezlo. 

Píšete si deník obden nebo jen když si stane něco zajímavého?
Když jsem si psala deník obden, brzo jsem na to zapomínala a nechtělo se mi. Nakonec jsem deník zahodila, a řekla si, že je to stejně zbytečné. Takhle jsem to udělala několikrát. Nakonec jsem si ale uvědomila, proč to dělám. Když deník je tak užitečná věc. Kamarádka mi dala na 11. narozeniny malý deníček s tvrdými deskami, s motivem podzimu. Ze začátku jsem nevěděla co s ním. Od 9.7. 2010 jsem si začala psát deník. Ze začátku to bylo takové seznámení, potom už jsem se rozepisovala a píšu si doteď. Ale to jsem asi trošku odběhla z tématu. 

Posmrtný život

7. ledna 2011 v 18:55 | Elisis |  Témata
Posmrtný život. Při těchto dvou slovech mě napadne nebe, zvířata nebo další život, jako teď. Vůbec nevím, co si o tom mám myslet. Pocity jsou takové smíšené. Myslím na reinkarnaci, nebe či peklo a další život, jako je tento. 

Reinkarnace-kdyby jste někdo nevěděl co znamená toto slovo-znamená to, že když si dobrý či zlý, ovlivní se podle toho taky tvůj další život. Někoho si zabil, budeš obětí, lovil si zvířata, a taktéž. A když naopak budeš hodný a dobrý, v příštím životě budeš taky takový, nebo ty budeš ten o kterého se budou starat.
Kdo ví, jak bych dopadla já. Ale to je spíš taková jen myšlenka, jak by to mohlo, být..

Nebo či peklo-to je taková pravděpodobnost, kterou moc nevím kde zařadit. Nevím, možná existuje jen nebe. A ten kdo je špatný se tam prostě nedostane. Nebo se tam dostane, ale nebude to pro něj moc nebe.  Každý má svou představu, jak by to tam nahoře mělo vypadat. 

Další život-to je asi podle mě ta největší pravděpodobnost. Že budeme mít prostě další život. Kdo ví, třeba je tento život náš další, a my o tom ani nevíme. Ale taky, jak bychom mohli, že. A představte si, že jestli to tak opravdu je, zase si budu myslet, že to je můj první, nebo další život, ale budu zase diskutovat, jak to opravdu je ... Možná jsem něco podobného už někdy psala. 
Věřte nevěřte, někdy se mi dokonce zdá, že jsem na nějakém místě už byla. A když se zeptám, jestli ano, prostě jsme tam nikdy nebyli, a tak si říkám, nebyla jsem tu někdy minule..

Nejsem si jistá, jak to bude. Ale že by se mi o tom nějak chtělo přemýšlet, to zrovna ne. Přece (doufám) na to mám ještě hodně času. Vlastně bych nikdy umřít nechtěla, ale někdo musí odejít a druhý zase to místo zaujme .. 

Elisis

Diamantové holky

6. ledna 2011 v 20:47 | Elisis |  Mé přečtené
Takže teď už na druhý pokus přidávám článek. Stydím se za to, že jsem tady týden nebyla .. Včera jsem chtěla článek znovu napsat, ale přišla jsme ze školy, chvíli jsem odpočívala pak jsme jeli za babičkou na narozeniny. Vrátili jsme se v devět, ještě jsem udělala úkoly a zalehla do postele. Navíc jsem moc s prvním článkem v novém roce dobře nezačala, tak to napravuju ... :) 

Tak, možná to nebude tak dobré, jako první verze, ale snažila jsem se.

Název knihy: Diamantové holky
Autor: Jacqueline Wilson
Ilustrátor: Nick Sharratt

Popis: Příběh vypraví o čtyř sestrách a jejich matce, milovnice mužů. Dixie-která hraje hlavní roli, tichá holka s velkou fantazií, Jude-holku s tvrdými pěstmi, Mariann-obyčejná, trochu tvrdohlavá slečna a Rochell-velká, pyšná parádnice. Řeč není o žádné dívčí kapele (jak popisuje autorka), ale o neobyčejné rodině, které spolu hodně zažijí.
Děvčata spolu zažívají různě zvraty a hádky. Přestěhují se, i s jedním problémem, ale nevědí, že v novém domě je čeká ještě větší. Dům je zchátralý, špinavý, opadaná omítka, místo zahrady velká džungle. Dixiina představa o velké, krásné zahradě s mnoha papoušky se rozplynula. Ale takhle je to přece o mnoho zábavnější. Sice žádné papoušky nemá, kromě jednoho-plyšového-Modráska, ale s její fantazií to vůbec není problém. Děvčata budou muset dát všechno v domě do pořádku. A do toho je ještě maminka těhotná, čeká chlapečka. To ale neví, co je nakonec čeká po narození.
S domem holkám pomáhá i kamarád Dixiina otce (každá sestra má jiného otce, ale matku stejnou). Někteří s tím nesouhlasí, ale nakonec si i celkem zvyknou.Rochell se zamiluje do kluka z pouličního gangu, ale holky se jí z toho snaží vysekat.
Dixie taky pozná novou kamarádku, která je ale z tak sluší rodiny, až to bolí .. hodně. Ale Dixie se jí snaží pomoc.
Skončí to trochu tragicky, ale nakonec to dopadne dobře.

Ukázka: Vyklouzla jsem ze dvěří a ponořila se do džungle. Modrásek vyletěl z mého rukávu poprášeného pískem na nádobí a blaženě poletoval nahoru a dolů. Prozpěvoval si bláznivou australskou písničku a pak začal plachtit jako orel s doširoka roztaženými křídly. ,,Nelítej moc daleko Modrásku," napomínala jsem ho. ,,Jdeme se podívat za Mary."
Společně jsme se proplížili džunglí a pak jsme se vyšplhali na Velkou čínskou zeď. Mary se houpala na houpačce v modrobílé kostkovaných šatech, bílých krajkových ponožkách a modrých střevících.

elisis-diary.blog.cz


Můj názor: Tato knížka se mi hodně líbila, stejně jako všechny od Jacqueline Wilson. Vymyslela zajímavý příběh. Určitě není jednoduché dávat do pořádku celý dům se čtyřmi slečnami a jedním novorozencem. Myslím, že stojí za přečtení. Nejvíc se mi líbila Dixiina fantazie :)

Elisis

Proč se neobjevil článek..

4. ledna 2011 v 20:33 | Elisis |  Oznámení
Chcete vědět proč? Tak já vám to řeknu ... Hodinu se tady píšu s článkem, s popisem knížky. Pak dám zveřejnit a ono nic! Nějaký error mi to napíše. Tak dám do rozepsaných, zase nic, error! Tak toho už jsem měla dost. Tak jsem si říkala, tak to zavřu, vždyť se to ukládá automaticky ... Protože mi tu psalo co pět minut, že se to ukládá... Tak jsem to zavřela, jdu do rozepsaných a tam nic, jedna větička! Tak to už jsem myslela, že do něčeho kopnu. Promiňte, ale teď už se mi vážně nechce. Vím, že vy za to nemůžete, snad něco sepíšu, zítra ... 

Elisis