Děšť. Toto téma mě napadlo hned když začlo pršet. Máme jej rádi či ne? Každý by odpověděl zřejmě jinak. Má to své pro a proti. Mám ráda, když je po dešti a kapky ozdobí traviny a květiny do drahokamů. Pastva pro oči a pro fotografy. Tak ráda bych něco vyfotila, protože je zrovna po dešti, ale kabel pořád není ... Celkem mě to mrzí, protože fotek pro vás mám dost. No, ale to jsem odbočila.Mám ráda ty dny, když si nebe na chvilku odpočine a je tak příjemně šero. Sednu si na okno, poslouchám, jak kapky narážejí o parapet a o střechu a čtu si. Je to takový příjemný pocit, když si uděláte chvilku pro sebe, odpočinete si, uvaříte si kávu nebo čaj a čtete. Čtete a posloucháte to ticho. To by mě mohlo uspat, ale nechci takovou hezkou chvilku propásnout.
Někdy bych taky nejraději zmokla. Jenže není to tak lehké. Do školy přece nemůžu přijít jako zmoklá slepice, a sušit si vlasy, to taky zabere delší dobu. Ale jednou, když jsem šla domů po vysvědčení ze čtvrté třídy jsem neměla deštník, a cítila jsem se tak nějak příjěmně, jak se mi kapky dotýkaly kůže. To bych si nechala líbit.
A co je ještě lepší, když vyjdete ven po dešti a cítíte ten svěží, pročištěný, čerstvý vzduch a zhlukoka se nadehnete. Ach. To je prostě nepopsatelný pocit.
Ale co je horší, když je deště moc, to pak mohou vzniknout i povodně, já bych mohla vyprávět... Voda je živel, a to už neovlivníme. Dokáže nás osvěžit, nasytit, dokáže uhasit, ale také dokáže zničit. Příroda nám to oplácí, a neptejte se co, vidíte to všude.
Déšť je prostě podle mě kouzelný, ale umí být taky hodně drsný. Příroda je nádherná, a dělá divy, proto bychom si ji měli vážit.
Příběh:
Vyšla jsem z domu, namířeno do školy. Vůbec mi nedošlo, že jsem zapomněla deštník. Udělala jsem možná chybu, když cestou domu začlo pršet. Ale přestala jsem na to myslet. Bylo takové zvláštní teplo, a kapičky dešťě běhaly po mé kůži. Zvedla jsem obličej k nebi. Kapky poskakovaly po líčkách, po čelu. Byl to příjemný pocit. Vzpomněla jsem si na film Rebelové a v duchu si prozpěvovala tu píseň. Oblečení se mi přilepovalok tělu a vlasy pomalu zplihly. Možná na mě nebyl hezký pohled, ale ten pocit byl nepopsatelný. Bylo to, jako by na mě padaly drahokamy. Aniž by jsem si to uvědomila, došla jsem domů. Rodiče na mé zírali, copak to jdu tak pozdě, a ještě zmoklá. Jen jsem se smála, převlékla se do suchého oblečení a vlasům jsem dopřála ručník. Kapky přešly na kroupy. Byla to zajímavá podívaná. Celý orchestr nám hrál na střechu a parapety. Uvařila jsem si horký čaj, abych se zahřála, sedla si na okno a pozorovala bilé hromádky kuliček. Byly to perly, daly se navléknout na šňůrku. Všechno to divadlo mě unavilo, v té poloze nevím jak, jsem usnula. Zdál se mi sen o dešťové víle, která nesnášela deštníky, nosila kapky rosy na krku, a jako narámek měla perly od své sestry kroupov víle.
autor fotky: Elisis
Elisis


Ty píšeš tak skvělé články!!! Hrozně ráda je čtu. Moc hezký!!