Takže zase projednou, kdy mě blog naštval. Článek měl být zařazen do tématu týdne "Duchové". Jenže jsem ho poupravila. No jo, ale to asi blog nezvládl, takže mi pořád ukládá tu starou verzi.... Znovu a lépe:
Byl jednou jeden mladý pár, muž a žena. Žena byla půvabná svou krásou a muž vždy všechny uchvátil svým talentem pro tanec. Jelikož o peníze neměli nouzi, mohli si dovolit bohatou svatbu. Pozvali celou rodinu, přátele a známé. Byli spolu šťastní a brzo se nastěhovali do krásného a prostorného domu s přáním mít hezké tři děti, které s nimi budou šťastné a v tomto domě se to vskutku dalo splnit, protože měl obrovské pokoje. Chtěli si založit spokojenou rodinu. Aby jim tento dům byl útočištěm a oni by byli skvělí rodiče.
Jak moc si to přáli.
Ale přišlo kruté zjištění ... Nemohli mít děti. Všechno najednou přišlo nazmar. Nač tak velký dům?
Byli smutní. Oba dva. Nemohli mít své potomky, kteří by jim spříjemňovali život.
Ale dlouho nezoufali. Žena si v domě založila butik s oblečením, které sama šila. Měla plno nápadů, ve dne v noci.
Muž zase pořádal hodiny tance. Ve městě si je všichni oblíbili. Jenže když oba dva měli tu možnost zpozorovat šťastnou rodinu s dětmi, neskutečně jim záviděli. A kdoví proč na ně byli v hloubi srdce krutí. Proč oni můžou mít děti a my ne? Pomohla by snad adopce? Ale proč? Vždyť by to nebylo naše dítě, bylo by to nějaké cizí, jen by bydlelo v našem domě, sdílelo by s námi zážitky a považovalo by nás za své rodiče. Jenže to by byla lež. Přece nemůžeme oblehávat křehkou duši toho dítěte.
A tak žili dál v obrovském domě a sdíleli spolu své zájmy. Byli spokojení. Tedy skoro spokojení. Žili v domnění, že tady se ta větev láme a nebude pokračovat. Tedy aspoň né u nich.
Čas tak rychle utíkal, aniž by si toho všimli. Pomalu stárli. Muž začal mít problémy s klouby, takže s tancem byl konec. A žena měla už tak poničené prsty, že nemohla dál. A když už nemohli pokračovat ve svých zálibách, myšlenky je zase dovedli k dítěti. Jenže, co jim to je teď platné ... Žena byla zoufalá, ale muž se nevzdal ..
Jenže netrvalo dlouho a zemřeli. Zemřeli, s obdivem ale se špinavou myslí.
_ _ _
Do jejich domu se brzo nastěhoval sympatický pár s malým dítětem. Byli připraveni začít tady nový život. Protože věděli, jaká byla historie obyvatelů tohoto domu před nimi, litovali je. Byli rádi, že mají tak krásné dítě a čekají další.
Ale na to nebyl náš muž ani žena připraveni. Ani neví, jaká to byla pro oba rána, když viděli spokojené dítě smát se se svými rodiči.
Jenže co mohli dělat? Přece jen, už nebyli mezi živými.
Možná, že si to majitelé domu jen namlouvali nebo se to tak opravdu stalo. Kdo ví. Občas znenadání zaslechli tichý, žalostný pláč ženy, které se nedostalo dítěte. A kroky někoho, kdo přemýšlel, jak by mohl utěšit svou ženu.
___________
Na duchy věřím, myslím si, že po smrti něco existuje. Ale jejich výskyt nejspíš není tak častý, ale vyjímečný. Kdo ví, jestli obrázky, které můžeme vidět na internetu jsou pravdivé..
Musím se přiznat, že v jednu chvíli jsem si myslela, že u nás doma jsou taky nějaké tajemné síly. Totiž občasně se samo od sebe zaplo stereo. Když byla sestra doma v noci sama, zapla se zrovna písnička od Nohavicy-Dokud se zpívá, ještě se neumřelo ... A to víte, sestra z toho nebyla moc nadšená.
Možná se vám tento příběh nezdá nějak extra, ale snažím se, protože nemám moc náladu na psaní. Jsem nemocná (rýma, kašel) a navíc, Chicca přejelo auto ... Takže na něj pořád myslím, a mrzí mě to. Někdy se mi zdá, jakobych ho slyšela. Ale tojsou asi jenom výplody mojí mysli... Díky, že jste si přčetli článek.
Elisis


Ďakujem:)) Som rada, že avatary sa páčia;) A to máš pravdu,tie avatary sa nakoniec k sebe trochu hodia!!
