Tak, konečně první část příběhu rodiny Priscilla. Chci vás upozornit, že nepůjde o žádný komiks, na kterém závisí určitý děj. Zkrátka příběh obyčejné rodiny, která prožívá neobyčejné události všedního života. Tato část bude spíše takové seznamování. Bude to v takzvané "ich" formě psaní (1.osoba). Jedna blogerka se rozhodla ... (pro zvětšení obrázku klikněte na něj)
Promiňte mi, ale moc fotogenická vážně nejsem. Navíc dorazili s foťákem, zrovna když se protahuju a vymýšlím sestavu. No nic, usmějeme se, ať to taky trochu vypadá. Zapomněla jsem se představit. Jméno mé je Elis. Jedna dívka se o mě a mém životě rozhodla napsat příběh a k tomu něco nafotit. Dorazila celkem nečekaně, ale musím uznat, že je to úplně jiné, než jsem čekala.
Je mi 17 už pomalu 18. Ale vůbec se na to necítím. Pořád si připadám, jako 15ti letá holka, která ráda tančí, směje se. Vůbec ne, jako (téměř) dospělá.
Rychle převlíct, ať tu nelítám ve sportovním. Asi bych měla nějak zapózovat, že? Tak, toto je můj pokoj. Táta mi dal v zařizování celkem volnou ruku, kromě některých výhrad ohledně peněz. Ale to mi vůbec nevadí. Nemám ráda žádný přepych. Dobře se mi tu žije. Chtěla jsem tak trochu říct, že i obyčejné věci mohou udělat pokoj krásný. Kde trávím nejvíce času? Nejspíš u baletní tyče, na zemi ... úkoly si většinou dělám v leže, stůl tady totiž nemám, ale to mi nevadí. Občas mi stačí přisunout si židličku ke stolečku u zrcadla (druhá fotka, za mnou). Baletní tyč. Víte, nejsem přímo baleťačka, baví mě všechny tance. Atletika, to je moje, a k tomu je tato tyč přímo dělaná. Občas bych chtěla zkusit i street. Táta říká, že mám kosti jako z gumy, takže bych to měla zvládnout :D...
Do tohoto bytu jsme se přestěhovali před dvěma roky. Za tu dobu už jsme si dokázali udělat dostatečné zázemí. Je větší, než náš minulý byt. Taky že se táta nadřel, aby nám to dopřál. Mám konečně svůj pokoj a vážím si toho. Ale na dostatečné opravy jsme se zatím moc nezmužili. Tento byt je po jedné starší dámě, která se přestěhovala k dceři. Některé tapety i nábytek zde pořád jsou. Ale plyne z toho na mě taková příjemná atmosféra domova. Myslím, že vám bude stačit, když si jej budete všímat v průběhu příběhu.
Tohle je táta. Poslední dobou má strašně hodně práce. Volá, stresuje se, a neví co dřív. Možná si říkáte, to bude takový ten obyčejný táta, který na mě nemá čas, zajímá se jen o sebe a svou práci manažera. Jenže to se šeredně pletete. Miluju svého tátu, protože mě vychoval sám, zařídil nám tento skvělý byt, a vždycky si na mě udělá aspoň chvíli ze svého drahoceného času. Je nositelem jména Leonardo. Tohle jméno se mi líbí ... Má takový italský nádech, i když táta sám neví, jaký je jeho původ.
Slyšeli jste dobře. Táta mě vychoval sám. S mámou totiž nejsem. Občas se s ní vídám, ale stejně jí zazlívám to, že od nás odešla. Nechtěla mě. Byla jsem taková večírková chyba. Já vím, táta se rozhodl proto, že si mě chce nechat. Už to, že mě nechtěl dávat do nějakého baby boxu, dělá hodně. A to, že i dodělal vysokou... Občas mě měla na starosti jeho babička. Je to takový milý človíček, se spoustou vzpomínek, které mi ráda vypráví.
Možná jsem na mámu sobecká, ale kdo v tomto směru nemá mámu, rozumí mi.
Ale mám svou nejlepší kámošku Keren :) Poskytuje mi pomocnou ruku, dokáže mě rozesmát a chápe mě. Mám ráda i tu její nedochvilnost a poučky. Je to vášnivá knihomolka, takže je i hodně chytrá a někdy až moc. Ale i tak ji miluju. To víte, nejlepší kámošky se nezapřou.
Hraní na kytaru k ní prostě patří. Občas děláme takové malé koncerty. Já na klavír, ona na kytaru. Neobvyklá kombinace, ale to je právě ten účel .. :D
Možná si říkáte, jestli jí nezávidím její úplnou rodinu. To ne, přeju jí to. Nechci, aby věděla, jaké to je, mít mámu, ale vědět, že o vás nemá zájem. Její rodiče jsou na mě vždycky milí, i když občas s Keren něco vyvedeme, chápou to, stejně jako táta (mimochodem si s Kereniným tátou dobře rozumí, protože oba vystudovali vysokou, táta právnickou, on technickou, ale i tak mají si to ho hodně co říct ... ano, táta sice je manažer, ale tato práce je dobře placená, navíc byla hned po ruce), sice už jsme pomalu dospělé, ale dokážeme toho vyvést hodně... Třeba nedávno naše narozeninová párty. Kerenin koberec by mohl vyprávět, co všechno se na něj vylilo. A co teprve večer. Ty naše debaty. Ještě, že nikdo neposlouchal, protože by z toho měl nejspíš trauma :D Zažili jsme spolu toho tolik. Když si vzpomenu, já a Beata. Tolik, co jsem zažila s Keren za tři roky, bych s Beatou nezažila ani za sto let.
Kerenini rodiče Mia a Oliver. Mia je novinářka a Oliver architekt. Také si mohou dovolit větší byt, ale nám s tátou ten náš bohatě stačí. Jsme jen dva, a oni vlastně čtyři .. i se psem Felixem :D Takový zlatý ďáblík.
Nedávno u nás byli na návštěvě. S tátou povídali, povídali, smáli se a smáli. Prostě nerozlučná dvojka. Mia je milá žena, ale není takový ten domácí typ, své práce novinářky by se nevzdala, ale i tak je to skvělá máma, říká Keren.
Je čas jít vařit večeři. Tak co by to dneska mohlo být. Tak třebá, špagety. Jednoduché, rychlé, oblíbené. Omluvte mě na chvíli nebo, jestli se chcete dívat... :D Takže, dáme vařit vodu, přidáme olej, sůl, až se voda začne vařit špagety. A jdeme na omáčku. Já přidávám směs (od babičky), je tam zelenina, hlavně rajčata, maso ... Dochutím, přidám trochu párku, kečupu ... Špagety scedím. Á, co omáčka.
Nó, to by šlo. Snad tátovi bude chutnat. Jdeme jíst. A k tomu asistenci díky, ale nechci :D
Mám ráda nedělní večery. S tátou se většinou sejdeme u večeře. Po jídle si ještě povídáme, a povídáme, až jeden z nás nezačne být unavený. Táta mě vážně umí rozesmát. Ty jeho historky z práce. Jeho šéfová není zrovna příjemná. Znáte to, bohatá dáma. Jak píská, tak všichni skáčou. Kam vítr tam plášť. "Tohle se mi nelíbí." "Ano, ano madam, určitě to vyměníme!" "Tohle je nádherný, tenhle třpytivý lak, a tuhle fialovou blůzku, s těmi červenými kalhoty a růžovými boty. To bude skvělá kombinace." "Určitě, určitě madam ... " Její lidi si zkrátka nemůžou dovolit říct svůj názor. Kdyby totiž ano, dávno by už u ní nepracovali. Ale o tom bych vám mohla povídat ještě dlouho.
Uklidila jsem po večeři, a chystala se do koupelny. Najednou mi zadrnčel mobil. Podívám se na displej, Keren. Elis, já zapomněla, že zítra máme ten úkol do matiky! Ne! Já taky! Místo koupelny, jsem se vydala pro školní tašku dělat úkol. Za jedno zapomnění bych už měla pětku do ŽK, a to vážně nechci. Naštěstí jsem tohle učivo celkem chápala, takže za více jak půl hodiny byl úkol hotový. Ještě mi ho táta zkontroloval, podepsal a bylo to. Asi si říkáte, že je to tam jak na základce, a taky mi to tak připadá, ale zkrátka nechtějí, abychom opisovali ve škole ... Napsala jsem Keren výsledky, a dostala se mi odpověď, že mě asi napálila. Že už ho dávno měla, ale že děkuje. Ta je ale mazaná :D Prostě se s ní nenudím.

Takže, tohle je příběh rodiny Priscilla a jejich přátel. zažijete s nimi obyčejno-neobyčejné chvilky ... Pamatujte, sims není realita, takže se nedivte, když polštář nebo balónek s vodou vytáhnete z kapsy, objeví se nějaký ten upír nebo čarodějka.
A textu bude možná trochu více než fotek ... to víte, Elisis to prožívá :)
Elisis









Vyzerá to super:) Už sa teším!!!:)