přede mnou se otvírá brána světa snů,
ocitám se za železnou mříží
obvyklých všedních dnů.
hladil mou tvář znavenou,
byl černý, jako noci plátek,
a šeptal: Připrav se na říši snovou.
Náhle se mi do víček drala bílá záře,
vše kolem pokrývala peřina sněhová,
mráz rozkošnicky lechtal mé tváře,
má dlaň byla jako rampouch ledová.
sníh pod nimi tlaku podléhá,
za ní padají další ještě,
zimní krajina se mi před očima rozplývá.
cítím slanou chuť na jazyku,
zvědavost ve mně vzrůstá,
ledová země zmizí v okamžiku.
Objevím se v předsíni našeho domu
a vidím jej, jak očima vyhledává mne,
nechce se mi věřit tomu.
Jsou to slzy, co se mu z očí line?
Zvolna odemykám dveře,
pohlédnu do jeho očí čokoládových,
svou teplou náruč rozevře,
věnuje mi spoustu polibků vroucných.
šátek černý ze mě strhne noc,
ať už to myslela říše snů jakkoli,
není tohle pravděpodobné moc.
zase jsem ve svém pokoji,
v mé mysli spoustu otázek se točí,
to jediné na snech nemiluji.
jelikož on se patrně nezmění.
Mohu o tom jen snít další sen,
ten přece reálný není.



Krásná báseň. Moc se ti povedla. Máš talent.