close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Jaro, s prosbou se k tobě obracím,
nenech nás už čekat dál.
Kde jsou ty dny,
kdy jsi všechno kolem probudilo,
kdy všechno pod tvými dlaněmi rozkvétalo...
Místo toho nosím kabát svěrací,
kolem krku dlouhý šál..
Jaro, nenech nás už čekat dál.

Štěstí v plamenech 4.díl

3. srpna 2012 v 20:24 | Elisis |  Štěstí v plamenech
A po dlouhé době (jako by tu bylo u mně překvapivé) je tady další díl povídky Štěstí v plamenech. Původně jsem chtěla, aby v příběhu proběhlo ještě několik zvratů, ale nakonec jsem se rozhodla, že bude mít už jen pár dílů a poté vymyslím třeba nějakou jinou povídku a už možná vím, o čem bude. Nevím, jestli si ještě někteří z Vás pamatují děj a kolik z Vás je vlastně pravidelným čtenářem, ale možná to některé zaujme a za to budu moc ráda.


Úryvek z minulého dílu:
Mobil to potrvdil. Začal bláznivé zvonit, až jsem myslela, že spadne ze stolku. Vzala jsem do rukou tu drnčící krabičku. Zadívala jsem se na jméno volajícího. Byla to Linda. Bez váhání jsem zmáčkla zelené tlačítko přijmout. Z druhé strany slyším roztřesený hlas. ,,Lil ... já, já, nevím co se životem. Jsem sama, máma šla pryč, nej ... nejspíš jsem jí jedno...já...nevím. pořád vidím špatné věci. Jsi úplný opak mě. Nechci tě ztratit Lili ... prosím, nenechávej mě samotnou."
_______________
Linda se beze mě opravdu neobejde. Nepřemýšlela jsem nad tím, proč zmizela její máma. To se jistě brzy dozvím. "Jasně, že Tě nechci nechat samotnou! Jsi moje nejlepší kámoška!", rychle jsem ji odvětila, "Vydrž, hned jsem tam." Samozřejmě jsem se ihned vypravila na cestu. V hlavě se mi honilo plno nezodpovězených otázek, na které mi, doufám, Linda najde odpověď. Jak to, že je její máma pryč? Co se stalo?


Ani mi to nedošlo a stála jsem před Lindiným domem. Promrzlým prstem jsem jemně zmáčkla zvonek. Zanedlouho se otevřely dveře a v nich uplakaná Linda se zoufalým výrazem ve tváři a ušmudlaným oblečením. Na nic jsem nečekala a sevřela ji v náručí. "Lindo, najdeme cestu jak to vyřešit. Jsme přece silná dvojka!", řekla jsem konejšivě, s nadějí v hlase. Celá se třásla. Když naše objetí povolilo, s lehkým bouchnutím zavřela dveře. Jak jsem si jen mohla myslet, že se změnila z ničehož nic a že je to její chyba? "Lil já … Jsem opuštěná ... Máma odešla a nechala mě tu. Nevím co dělat, pořád bych myslela jen na to nejhorší." Musí se cítit hrozně. Máma ji odešla, její táta stále na cestách. "Zůstanu s tebou, neboj se. Od toho jsem snad Tvá nejlepší kámoška, no ne?" Opatrně jsem se usmála a ona mi můj úsměv opětovala. Po dlouhé době vidím, jak se její obličej aspoň na chvíli rozzářil. "Lindo, musím se zeptat. Co se teda stalo?" Nechtěla jsem navést řeč na toto téma, ale co mi zbývalo? Přece nemůžeme dělat, že se nic nestalo. "Teď bych se potřebovala trochu odreagovat… Ani nevím, jak dlouho jsem brečela …" Došlo mi, že moje myšlenky honící se hlavou budu muset na chvíli uložit do šuplíčku v hlavě a nějak Lindu rozptýlit. A také jsem pochopila, kam tou větou mířila. "Co takhle palačinky?" "No konečně! Čekala jsem na tuhle otázku.", odpověděla Linda už trochu veseleji a vydala se do kuchyně, se mnou v patách. Věděla jsem, že to bude trvat jen nějakou dobu, dokud se ji nebudu muset zeptat na tu samou otázku, jakou jsem jí položila před chvíli. Dokud na ní ale nedojde, jsem připravená si tenhle moment s Lindou užít.
Přenechala jsem ji tu snadnější práci, tedy čekat, až se rozehřeje pánvička a rozmrzlé ovoce a já jsem si vzala na starost těsto na palačinky, které jsem poté rozlila na pánvičku. S otáčením palačinek zažíváme s Lindou vždycky zábavné chvilky. Občas je zkoušíme chytat rovnou do talíře, často spadnou tam, kam vůbec nemají, a když je chcete chytnout rukama, tak se Vám akorát protrhne. Díky tomu jsme většinou najezené dřív, než jsou palačinky s marmeládou zatočené a připravené k jídlu.
"Bylo to v-y-ň-ikajícné!", sdělila mi Linda hláškou z našeho oblíbeného filmu po jídle. Obě jsme se zasmály a pustily se do nádobí. Záhy se skoro všechno lesklo a Linda ještě leštila poslední talíř. Utírala jsem linku a najednou jsem si všimla, že na talíř, jejž Linda drží v rukou, něco ukáplo. Linda si toho také všimla "Máme špatné těsnění, občas sem tam nějaká ta kapka ze stropu spadne!", vyhrkla rychle. "Žádné špatné těsnění, možná tak tvých očí!" vyslovila jsem, aniž bych chtěla znít jakkoli vtipně. Samozřejmě jsem si všimla, že znovu pláče. "Lindo, každá z nás ví, že jednou mi na tu otázku odpovíš, protože já se nechci dívat, jak se trápíš. Svěř se, pomůže Ti to. K čemu teda došlo? A kde je táta, když máma zmizela? Neví o tom?" Chytla jsem ji za ruce, s očima plnýma soucitu a naděje. Sedly jsme si ke stolu, Linda se nadechla a začala: "Jo, mám tátu. A tebe. To je moje jediná spása. Kdyby táta nejezdil na cesty, možná by se nic z toho nemuselo stát…" pověděla mi s třesoucím se hlasem. Přisunula jsem se blíž k ní a pěvně ji objala kolem ramen. Pochopila, že jí tím chci dodat odvahu a pokračovala dál: "Lili, já vím, že jsem se hodně změnila. Byla jsem silná, sebejistá, měla jsem tě ochraňovat, ale selhala jsem. Nikdy jsem to takhle nechtěla. Věř mi. Dělám to proti své vůli. Ona mě takhle změnila …" Věděla jsem, kam tím míří, ale asi jsem tomu nemohla uvěřit. Proto jsem se opatrně zeptala: "Kdo ona?" "Máma!" Řekla to slovo tak, jako by ji dělalo problém jen ho vyslovit. Poté si tvář zakryla dlaněmi a rozplakala se ještě víc. Netušila jsem, co ji její máma provedla, ale měla jsem pocit, že Linda touží to všechno dostat ven. "Vůbec mi nedala mateřskou lásku. Do očí mi řekla, že mě nenávidí a že jsem byla ta nejhorší chyba, co kdy udělala. Občas mi vyhrožovala, že mě vyhodí z domu, nebo dokonce dá k adopci! Že mě ona ani táta nechtějí, ale já vím, že by tohle táta nikdy neřekl. Učila mě nesnášet všechnu lásku, všechny dobré věci. Vždycky na tebe a tátu hrála divadýlko. Ani jsem neměla odvahu něco říct… Vzpomínáš si na Fleka? Už dávno ho nemám. Týrala ho a nutila mě se na to dívat. Věděla, že tím mi způsobí větší bolest. Pustila jsem ho na svobodu. Nechtěl jít, ale potom odešel, protože nejspíš věděl, co by ho čekalo, kdyby zůstal a matka zjistila, že "překousal" vodítko.
Chtěla jsem to říct tátovi, ale nedala mi možnost. A kdyby se mi to přece jenom povedlo, vyhrožovala, že u soudu podplatí všechny porotce a že nakonec stejně znovu skončím u ní. Nikdy jsem to nepochopila. Nesnáší mě, ale má potřebu mě týrat … bít, když zašpiním oblečení. Co se skoro pro všechny mámy zdá být malicherné, pro ni je to obrovská chyba, za kterou si zasloužím trest. A nakonec odejde. Nejspíš ji to už nebavilo nebo co…" Rozvzlykala se a já jsem nevěděla, co říct. "Chápej, nechtěla jsem být k Tobě zlá. Ale dělala jsem to ze zoufalství k sobě samé… Od té doby, co tátu povýšili, to začalo. Ze začátku jsem vydržela dělat kamennou tvář, ale po delší době se na mě bolest začala zračit v podobě téhle zloby na celý svět. Už to v sobě nedokážu držet. A i když mě nesnášela a týrala mě, dávala mi aspoň částečný zdroj obživy. Měla jsem co jíst- teda, většinou a kde spát. Mohla bych tu zůstat, jenže než by se táta vrátil, někdo ze sousedů by si jistě všimnul, že jsem v domě a sama a mohli by na mě poslat sociálku. Tam bych to zrovna psychicky zvládla ... " řekla Linda vyčerpaně. Stále mě pevně držela za ruku. "Panebože Lindo. Proč jsem se tě jenom nezeptala už dřív? Měnila ses mi před očima a já jen nečinně přihlížela. Kdybych tě přiměla, třeba by se s tím ještě dalo něco dělat. Dostala by ses do bezpečí a ona … Promiň, ale nemůžu ji nazvat tvou matkou. Copak se dá někdo takový nazývat matkou? Určitě by se jí dostalo spravedlnosti a tobě taky. Ty jsi jako ochránkyně neselhala, to já. A ještě jsem si tupě myslela, že je to tvá chyba." Vyčítala jsem si to, kdybych zakročila, nemuselo se toho udát tolik. "Lili, chybu jsme udělaly obě -" "Jenže ty jsi kvůli toho musela trpět!", skočila jsem ji do řeči "Už nedopustím, aby se Ti něco takového událo! Já ne! A rozhodně nemůžeš zůstat tady, v tomhle studeném místě bez lásky." Statečně jsem vstala ze židle a pomohla Lindě vstát. Prožila si peklo. Její vlastní matka se dívala, jak trpí. Ta, co by ji měla být oporou, pomoct ji a také zahrnout ji láskou, ji ničila život. Nikdy nepoznala srdečnou máminu náruč. Kdo ví, kam zmizela, ale opravdu jsem teď neměla chuť o tom přemýšlet. Musela jsem ji vzít domů. K nám domů a pomoct ji zotavit se. Znovu jsem ji objala. "Zvládneš to. Společně to zvládneme. Věřím v to." Chtěla jsem v to věřit. Chtěla jsem, aby tomu věřila i Linda. Bude to těžké a vím, že u nás nemůže zůstat napořád, ale tady ji rozhodně nenechám.

Uvítám jakýkoli názor, ať už je to pochvala či kritika, či oboje dohromady, budu Vám za to vážně vděčná Mrkající

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Cielin Cielin | Web | 4. srpna 2012 v 8:51 | Reagovat

Ačkoliv jsem nečetla předchozí díly (které si jistě přečtu ;-)), povídka mi dávala smysl :-)
Líbilo se mi to soucitné přátelství. A také přiznání vlastní chyby.
Můžu se zeptat, kolik holkám je?
Také mě zaujal ten příběh jako takový, má to originální nápad. Doufám, že se z toho Linda vzpamatuje a nakonec vše dobře dopadne :-)

Jen taková poznámka - možná bys mohla zkusit odstavce :D
Ale, na druhou stranu - hovor jsi zvýrazňovala a tak jsem se v tom neztrácela ;-) Takže to není tak hrozný :-)

Těším se na pokračování! :D

2 Mniška Mniška | Web | 4. srpna 2012 v 9:07 | Reagovat

Musím říct, žejsi mě zaujala. Byla tam otázka, bylo tam tajemství, které jsem toužila odhalit, a tedy, co se to stalo, i přesto, že jsem předchozí díly nečetla.
Ale máš to pěškně a poutavě napsané, takže pochvala je na místě!
Jestli ještě můžu, dovolila bych si ještě pár poznámek ohledně pravopisu. Nechci, abys to brala jako podkopávání, mně secelkově Tvá práce líbí, ale abys věděla pro příště, aby Ti to pomohlo.
Ve větě  ..."často spadnou tam, kde vůbec nemají...", tam by mělo být místo "kde" slovo "kam".
Pak jsem si všimla, že hodně píšeš velká písmena u "Vás", "Tebe". Vím, že Tím chceš vyjádřit úctu, jeden čas jsem to také tak dělala, ale když píšeš povídku, tak myslím, že tam ta velká písmena ani takový význam nemají, takže stačí malé "v" a "t"
Potom ve slově "v-y-ň-ikajícné - tam asi bude chyba v tom "ň", změkčuješ íčkem, takže jen "n", ale to ty víš, asi Tě to jen zmátlo, když jsi ty litery od sebe oddělovala
A pak tam máš "...nutila mně", "týrala mně" - tam všude bude "mě" bez "n" a myslím, že to máš v té samé větě ještě jednou.
No, omlouvám se, teď to vypadá, že se Tě jen snažím opravovat, tak snad Tě to moc neotravuje. De facto jsou to jen drobnosti stejně jako "proti Své vůli", kde si myslím, že velké "s" taky nemusí být. Ale říkám, jsou to jen drobné chyby, íčka máš všude správně, to je naprosto úžasné apovídka se čte taky moc fajnově. Takže jen tak dál! :-)  ;-)

3 Elisis Elisis | Web | 4. srpna 2012 v 12:49 | Reagovat

[1]: Je jim tak kolem 14-15 let. A děkuji moc, jsem ráda, že se líbilo :-)
Díky za radu, zkusím to. Máš pravdu, bude to přehlednější ;-)

[2]: Děkuji moc! A také díky za opravení pravopisu. Vím, že Ty jsi větší znalec a děkuji Ti za pomoct :-) Ve slově v-y-ň-ikajícné, je to ň schválně, nevím, jestli znáš komedii Božský Bruce, a vlastně z tohoto filmu je ta hláška, a je mi jasné, že by tam mělo být n, ale nechala jsem to tam záměrně ;-)
Vůbec mě to neotravuje, jsem Ti za to vděčná! :-) Na íčka si většinou potrpím, ale chybička se někdy vloudit může :-D ještě jednou Ti moc moc děkuji!

4 Janinka Janinka | Web | 4. srpna 2012 v 12:51 | Reagovat

Povídka jako taková se mi velmi líbí, je čtivá, napínavá a i v tak posmutnělém textu nechybí prvky humoru. Jen bych zkusila, pro lepší čtení, zarovnat text a udělat odstavce, gramatické chybičky jistě s věkem vychytáš :-).

5 Elisis Elisis | Web | 4. srpna 2012 v 12:57 | Reagovat

[2]: PS: V knihách právě taky nepíší velké písmena u Vás, Tebe, Své, atd., takže máš pravdu, že se to tam nehodí :-)

6 Cielin Cielin | Web | 4. srpna 2012 v 21:03 | Reagovat

[2]: To ň jsem také chtěla zpochybnit, ale pak mě napadlo, že je to třeba schválně ta hláška (?)

7 Elisis Elisis | Web | 5. srpna 2012 v 20:06 | Reagovat

[4]: Děkuji a ano, příště to zkusím a budu se snažit dávat si větší pozor na chyby :-)

[6]: Ano, je to schválně ;-)

8 Berry Berry | Web | 7. srpna 2012 v 19:18 | Reagovat

Také bych se přiklonila velká písmena nepsat v hovoru ;-).
Ani jsem nečekala, jak se to vygraduje, je to velmi zajímavé a ač je to smutné, moc reálné :-(

9 Mniška Mniška | Web | 9. srpna 2012 v 10:14 | Reagovat

Tak jo, tak jsem ráda, že to bereš takhle a moc doufám, že Ti to pomůže :) pokud je tam to "ň" schválně, tak taky fajn :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama