
Ani mi to nedošlo a stála jsem před Lindiným domem. Promrzlým prstem jsem jemně zmáčkla zvonek. Zanedlouho se otevřely dveře a v nich uplakaná Linda se zoufalým výrazem ve tváři a ušmudlaným oblečením. Na nic jsem nečekala a sevřela ji v náručí. "Lindo, najdeme cestu jak to vyřešit. Jsme přece silná dvojka!", řekla jsem konejšivě, s nadějí v hlase. Celá se třásla. Když naše objetí povolilo, s lehkým bouchnutím zavřela dveře. Jak jsem si jen mohla myslet, že se změnila z ničehož nic a že je to její chyba? "Lil já … Jsem opuštěná ... Máma odešla a nechala mě tu. Nevím co dělat, pořád bych myslela jen na to nejhorší." Musí se cítit hrozně. Máma ji odešla, její táta stále na cestách. "Zůstanu s tebou, neboj se. Od toho jsem snad Tvá nejlepší kámoška, no ne?" Opatrně jsem se usmála a ona mi můj úsměv opětovala. Po dlouhé době vidím, jak se její obličej aspoň na chvíli rozzářil. "Lindo, musím se zeptat. Co se teda stalo?" Nechtěla jsem navést řeč na toto téma, ale co mi zbývalo? Přece nemůžeme dělat, že se nic nestalo. "Teď bych se potřebovala trochu odreagovat… Ani nevím, jak dlouho jsem brečela …" Došlo mi, že moje myšlenky honící se hlavou budu muset na chvíli uložit do šuplíčku v hlavě a nějak Lindu rozptýlit. A také jsem pochopila, kam tou větou mířila. "Co takhle palačinky?" "No konečně! Čekala jsem na tuhle otázku.", odpověděla Linda už trochu veseleji a vydala se do kuchyně, se mnou v patách. Věděla jsem, že to bude trvat jen nějakou dobu, dokud se ji nebudu muset zeptat na tu samou otázku, jakou jsem jí položila před chvíli. Dokud na ní ale nedojde, jsem připravená si tenhle moment s Lindou užít.
Přenechala jsem ji tu snadnější práci, tedy čekat, až se rozehřeje pánvička a rozmrzlé ovoce a já jsem si vzala na starost těsto na palačinky, které jsem poté rozlila na pánvičku. S otáčením palačinek zažíváme s Lindou vždycky zábavné chvilky. Občas je zkoušíme chytat rovnou do talíře, často spadnou tam, kam vůbec nemají, a když je chcete chytnout rukama, tak se Vám akorát protrhne. Díky tomu jsme většinou najezené dřív, než jsou palačinky s marmeládou zatočené a připravené k jídlu.
"Bylo to v-y-ň-ikajícné!", sdělila mi Linda hláškou z našeho oblíbeného filmu po jídle. Obě jsme se zasmály a pustily se do nádobí. Záhy se skoro všechno lesklo a Linda ještě leštila poslední talíř. Utírala jsem linku a najednou jsem si všimla, že na talíř, jejž Linda drží v rukou, něco ukáplo. Linda si toho také všimla "Máme špatné těsnění, občas sem tam nějaká ta kapka ze stropu spadne!", vyhrkla rychle. "Žádné špatné těsnění, možná tak tvých očí!" vyslovila jsem, aniž bych chtěla znít jakkoli vtipně. Samozřejmě jsem si všimla, že znovu pláče. "Lindo, každá z nás ví, že jednou mi na tu otázku odpovíš, protože já se nechci dívat, jak se trápíš. Svěř se, pomůže Ti to. K čemu teda došlo? A kde je táta, když máma zmizela? Neví o tom?" Chytla jsem ji za ruce, s očima plnýma soucitu a naděje. Sedly jsme si ke stolu, Linda se nadechla a začala: "Jo, mám tátu. A tebe. To je moje jediná spása. Kdyby táta nejezdil na cesty, možná by se nic z toho nemuselo stát…" pověděla mi s třesoucím se hlasem. Přisunula jsem se blíž k ní a pěvně ji objala kolem ramen. Pochopila, že jí tím chci dodat odvahu a pokračovala dál: "Lili, já vím, že jsem se hodně změnila. Byla jsem silná, sebejistá, měla jsem tě ochraňovat, ale selhala jsem. Nikdy jsem to takhle nechtěla. Věř mi. Dělám to proti své vůli. Ona mě takhle změnila …" Věděla jsem, kam tím míří, ale asi jsem tomu nemohla uvěřit. Proto jsem se opatrně zeptala: "Kdo ona?" "Máma!" Řekla to slovo tak, jako by ji dělalo problém jen ho vyslovit. Poté si tvář zakryla dlaněmi a rozplakala se ještě víc. Netušila jsem, co ji její máma provedla, ale měla jsem pocit, že Linda touží to všechno dostat ven. "Vůbec mi nedala mateřskou lásku. Do očí mi řekla, že mě nenávidí a že jsem byla ta nejhorší chyba, co kdy udělala. Občas mi vyhrožovala, že mě vyhodí z domu, nebo dokonce dá k adopci! Že mě ona ani táta nechtějí, ale já vím, že by tohle táta nikdy neřekl. Učila mě nesnášet všechnu lásku, všechny dobré věci. Vždycky na tebe a tátu hrála divadýlko. Ani jsem neměla odvahu něco říct… Vzpomínáš si na Fleka? Už dávno ho nemám. Týrala ho a nutila mě se na to dívat. Věděla, že tím mi způsobí větší bolest. Pustila jsem ho na svobodu. Nechtěl jít, ale potom odešel, protože nejspíš věděl, co by ho čekalo, kdyby zůstal a matka zjistila, že "překousal" vodítko.
Chtěla jsem to říct tátovi, ale nedala mi možnost. A kdyby se mi to přece jenom povedlo, vyhrožovala, že u soudu podplatí všechny porotce a že nakonec stejně znovu skončím u ní. Nikdy jsem to nepochopila. Nesnáší mě, ale má potřebu mě týrat … bít, když zašpiním oblečení. Co se skoro pro všechny mámy zdá být malicherné, pro ni je to obrovská chyba, za kterou si zasloužím trest. A nakonec odejde. Nejspíš ji to už nebavilo nebo co…" Rozvzlykala se a já jsem nevěděla, co říct. "Chápej, nechtěla jsem být k Tobě zlá. Ale dělala jsem to ze zoufalství k sobě samé… Od té doby, co tátu povýšili, to začalo. Ze začátku jsem vydržela dělat kamennou tvář, ale po delší době se na mě bolest začala zračit v podobě téhle zloby na celý svět. Už to v sobě nedokážu držet. A i když mě nesnášela a týrala mě, dávala mi aspoň částečný zdroj obživy. Měla jsem co jíst- teda, většinou a kde spát. Mohla bych tu zůstat, jenže než by se táta vrátil, někdo ze sousedů by si jistě všimnul, že jsem v domě a sama a mohli by na mě poslat sociálku. Tam bych to zrovna psychicky zvládla ... " řekla Linda vyčerpaně. Stále mě pevně držela za ruku. "Panebože Lindo. Proč jsem se tě jenom nezeptala už dřív? Měnila ses mi před očima a já jen nečinně přihlížela. Kdybych tě přiměla, třeba by se s tím ještě dalo něco dělat. Dostala by ses do bezpečí a ona … Promiň, ale nemůžu ji nazvat tvou matkou. Copak se dá někdo takový nazývat matkou? Určitě by se jí dostalo spravedlnosti a tobě taky. Ty jsi jako ochránkyně neselhala, to já. A ještě jsem si tupě myslela, že je to tvá chyba." Vyčítala jsem si to, kdybych zakročila, nemuselo se toho udát tolik. "Lili, chybu jsme udělaly obě -" "Jenže ty jsi kvůli toho musela trpět!", skočila jsem ji do řeči "Už nedopustím, aby se Ti něco takového událo! Já ne! A rozhodně nemůžeš zůstat tady, v tomhle studeném místě bez lásky." Statečně jsem vstala ze židle a pomohla Lindě vstát. Prožila si peklo. Její vlastní matka se dívala, jak trpí. Ta, co by ji měla být oporou, pomoct ji a také zahrnout ji láskou, ji ničila život. Nikdy nepoznala srdečnou máminu náruč. Kdo ví, kam zmizela, ale opravdu jsem teď neměla chuť o tom přemýšlet. Musela jsem ji vzít domů. K nám domů a pomoct ji zotavit se. Znovu jsem ji objala. "Zvládneš to. Společně to zvládneme. Věřím v to." Chtěla jsem v to věřit. Chtěla jsem, aby tomu věřila i Linda. Bude to těžké a vím, že u nás nemůže zůstat napořád, ale tady ji rozhodně nenechám.



Ačkoliv jsem nečetla předchozí díly (které si jistě přečtu
), povídka mi dávala smysl
Líbilo se mi to soucitné přátelství. A také přiznání vlastní chyby.
Můžu se zeptat, kolik holkám je?
Také mě zaujal ten příběh jako takový, má to originální nápad. Doufám, že se z toho Linda vzpamatuje a nakonec vše dobře dopadne
Jen taková poznámka - možná bys mohla zkusit odstavce
Takže to není tak hrozný
Ale, na druhou stranu - hovor jsi zvýrazňovala a tak jsem se v tom neztrácela
Těším se na pokračování!