3. února 2013 v 18:51 | Elisis
|
K tématu týdne "Plyšový medvídek".
Plyšovou hlavou jsem narazil o stěnu krabice. I když jsem tady neocitl sám, drkotání pneumatik mi nebránilo v tom, abych cestoval z jedné strany na druhou a zase zpátky. Pozoroval jsem všechny ty nevinné tváře, které někdo přinutil k úsměvu. Můžou se vám zdát šťastní, jenže když nahlédnete do jejich nitra, zjistíte, že zeje prázdnotou. Nevím, kolik z nich zažilo pravou lásku dítěte, ale já mezi ně rozhodně nepatřím. Kam nás to asi vezou? Nejsem zvědavý, jen doufám, že ne na to nejhorší možné místo. Za celý svůj plyšový život jsem nepochopil, proč je člověk tak chladný. Koupí si nás, plní radosti a očekávání, ale pak stejně ležíme celí zaprášení na polici nebo dokonce zavření v temnotě.
Auto prudce zastavilo. Zdálo se mi, že jedeme i s celou krabicí na konec kufru. I když panuje ticho, v hlavě mi zní neslyšné nářeky ostatních hraček. Ticho prolomí prásknutí dveří a náhle se skrz skulinku v krabici protáhne úzský proužek světla, ve kterém se mihotají miniaturní částice prachu. Krabici si někdo přitáhnul k sobě a prudce nás zvedl. My hračky netrpíme zavrátí, ale často se u nás objevuje strach ze tmy a samoty. Máme duši, city, jenže tomu skoro nikdo nevěří. Venku se rozezněl lidský rozhovor. Neměl jsem chuť poslouchat.
Ale najednou se ozvalo tiché mumlání. Mé plyšové uši se snažily zachytit každé slovo, ale moc se jim nedařilo. Člověk, který nesl krabici ji někomu předal. Všichni jsme poznali, že tohle je naprosto jiný druh člověka. Opatrně si nás převzal. Chvíli jsme se jen tak líně houpali a pak zaznělo mírné bouchnutí dveří. Položil nás na něco měkkého. S bázní otevřel krabici, ve které se rozlilo ostré světlo.
Byla to dívka. Blonďaté kadeře ji splývaly na ramena a čokoládovýma laskavýma očima široce rozevřenýma se překvapeně rozhlížela po krabici. Něco uvnitř mi říkalo, že tato dívka je jiná, než ta minulá. Nemohl jsem z ní spustit mé korálkové oči. Každého lehce zvedla do výše a posadila jej na pohodlný koberec. Když jsem přišel na řadu, připadalo mi, že můj úsměv už není nucený, ale cítil jsem, že tam teď opravdu patří. Vyzařovalo z ní něco dětského, čistého a snového. Ale stále jsem se obával podrazu.
Všechny nás oprášila. Seděli jsme jeden vedle druhého a užívali si tento okamžik. Každého z nás pojmenovala. Já jsem dostal jméno Teddy. Vysvětlila mi, že je to zkráceně Méďa, v angličtině. Netušil jsem, co je to za jazyk, ale ohromilo mě, jak je vzdělaná.
Následující dny byly jako vystřižené z nejpohádkovější knihy. Marie, tak ji aspoň říkali, si s námi stále hrála. Pořádala s námi čajové dýchanky, některé z nás dokonce vzala do .... školy? Neměla moc času si s námi hrát, když byla ve škole. Učili se tam číst, psát a počítat. Na jednoho medvídka toho je až příliš. Každý večer si nás Marie obložila kolem polštáře a vyprávěla nám pohádku na dobrou noc. Po celé dny jsem v sobě pocítil něco, co nikdy dříve. Bylo to moc zvláštní a myslím, že jsem v tom nebyl sám. Všechny nás k Marii vázalo pouto, které už se nedalo jen tak rozvázat. Všichni jsme ji měli rádi stejně tak, jako ona nás. Něco takového bych přál zažít každému plyšákovi i panence. Marie mi ukázala, že ne všichni lidé jsou bezcitní.
Za několik medových týdnů nastal jakýsi shon. Obyvatelé domu spolu s Marií začali skládat své věci do velikých kufrů. Ovládl nás strach, že se stěhují a my budeme muset zase putovat k jiné rodině. Večer nás Marie všechny vzala do náruče, nastoupila do auta a tiskla nás k sobě. Její rodiče z toho nebyli moc nadšeni, ale hájila nás, a já jsem byl neskutečně pyšný, že můžu být zrovna její méďa. Cesta ubíhala a čas se vlekl hrozně pomalu. Pozoroval jsem utíkající krajinu spoza okna a napadlo mě, že možná cestujeme někde jinde a Marie nás neopustí. Třeba jedeme na dovolenou. No jo, Marie přece poslední dny vůbec nechodila do školy a nevypadala nemocně. Tahle myšlenka mě rozveselila. Poznáme nové kraje, zažijeme něco nového a s Marií! Při dumání, jaké to tam asi bude se na krajinu již snášela noc a na nebi se rozsvěcovaly první hvězdy. Tentokrát nás Marie neukolébala pohádkou, ale všechny nás pohladila a uložila ke spánku. Usínal jsem se zvláštním pocitem, plným očekávání.
Probudilo mě sluneční světlo. Bylo jiné než to doma, ostřejší a teplejší. Marie byla již vzhůru a zvedla mě do výše. Spatřil jsem, jak slunce vše pozlatilo svými paprsky, které si hráli s vlnkami na .... Co to jen mohlo být? Moře, zašeptala Marie. V jejím hlase znělo ohromení. Předpokládám, že vidí moře poprvé, stejně jako já. Obdivoval jsem tamější přírodu a těšil se, co všechno zažijeme. Všichni jsme z okna nemohli spustit oči. I stromy zde byly jiné, takové pokroucené. A když Marie do auto pustila trochu vzduchu, poznali jsme, jak voní. Byl nasycen aromatem stromů, květin, sluncem a že by to něco slaného bylo moře?
Cestovali jsme ještě dlouho, ale táta Marie nás upozornil, že už tam brzy budeme. A stalo se. Zaparkovali před obrovskou budovou (prý hotel), která byla přímo poseta okny a balkóny. Rodiče Marie něco vyřizovali u velkého stolu a poté unaveni vyjeli výtahem do hotelového pokoje. Neviděl jsem tady kuchyň, takže to nebyl nový domov. Doopravdy jsme byli na dovolené. Marie s námi v náručí běžela do svého malinkého pokoje. Všechny nás položila na postel. Zatímco všechny hračky se daly do spánku, jelikož většina z nich v noci neusnula, mě si Marie vzala k sobě a vrátila se k výtahu.
Ocitili jsme se před písečnou pláží. Slunce pomalu zapadalo do moře a loďky se líně houpaly na vlnách. Marie ohromeně vydechla a utíkala po molu. Šibalsky na mě mrkla a skočila do jedné z loděk. Trochu jsem zpanikařil, jelikož loďka nevítanými hosty nebyla moc nadšena. Ale pak se uklidnila, Marie se posadila a mě položila vedle sebe. Pozorovali jsme tu nádhernou hru barev. Nikdy bych si ve svém plyšovém životě nepomyslel, že zažiju něco tak krásného. Tohle bude ta nejlepší kapitola v tvém životě Teddy, pošeptala mi Marie, zatímco jsme se kolébali na vlnách.
Budu vděčná za váš názor :)
PS: Ty mezery mezi textem jsou schválně, odstavce tady na blogu mi zkrátka nefungují, tak mi promiňte.
Elisis
Chybí mi dosti krásných obdivných slov, kterými bych vyjádřila svůj pocit při čtení tohoto úchvatného příběhu. Ten by dělal čest každému serióznímu časopisu. Je krásně citově zabarvený a vryl se mi pod kůži. Stojím v pozoru a tobě tleskám.