Jaro, s prosbou se k tobě obracím,
nenech nás už čekat dál.
Kde jsou ty dny,
kdy jsi všechno kolem probudilo,
kdy všechno pod tvými dlaněmi rozkvétalo...
Místo toho nosím kabát svěrací,
kolem krku dlouhý šál..
Jaro, nenech nás už čekat dál.

Duben 2013

Na Velikonoce do Lednice

26. dubna 2013 v 23:01 | Elisis |  Nafoceno
Zdravím vás po hodně dlouhé době. Nebudu se vymlouvat, zkrátka jsem si nějak potřebovala dát od blogu pauzu, a více si užívat příchodu jara, sluníčka, více být s kámoškami :) Jen poslední dva dny mě chytly křeče do břicha, takže nevím, co se to se mnou děje, prášky trochu pomáhají, ale stejně se to znovu vrací. Takže doufám, že ty bolesti brzy odejdou a nebude se to muset řešit nějak složitěji, pokud to nebude nutné. Ale k původnímu motivu článku.

Připravila jsem si pro vás takové krátké povídání o letošních Velikonocích, doplněné fotkami :)
Jako předminulý rok jsme se i tento vydali na chatu do Lednicko-Valtického areálu a musím vám říct, že je tam opravdu krásně, stojí za to se tam podívat aspoň jednou :) A i když většina přírody ještě ležela pod sněhem, nebo se stále ještě nedokázala vzchopit z jeho tíhy, když se na nás usmálo sluníčko, hned se celý den rozjasnil a člověk měl lepší náladu :) Teď je sluníčka naštěstí dostatek a jaro je konečně-oficiálně tady :)


Prý dokonalý

7. dubna 2013 v 22:24 | Elisis |  Témata
Poslední dobou docela hodně přemýšlím nad tím, jak se ostatní lidi litují, jak si myslí, že všechny dobře znají, i když o nich vlastně neví skoro nic. Také jsem četla spoustu článků, co se týče tohoto tématu a to mě přimělo o něčem takovém dumat ještě více.
Opravdu nemám ráda (možná spíše nesnáším, ale nechtěla jsem článek začínat takhle), když někdo říká ,,Ty máš dokonalý život ... Ty se máš dobře, nic ti nechybí..". I kdyby mě někdo "znal" třeba dvacet let, přece nemůže říct něco
takového. Dobře, kdyby to o vás řekl někdo, kdo vás doopravdy pozná, třeba nejlepší kamarád/ka, někdo z rodiny... Něco takového mě dokáže vytočit. Skoro nikdy nemůže vědět, jestli se ten člověk necítí sám, jestli neprožívá nějakou bolest. Každý není takový, že své rány potřebuje sdílet s ostatními, proč taky? Skoro u poloviny lidí si můžete být jisti, že něco takového pošlou dál. Třeba svůj zármutek nechtějí nikomu sdělovat proto, jelikož mají raději, když lidé, kteří ho obklopují nic netuší a chovají se přirozeně, "jakoby se nic nestalo". Díky tomu můžou na svou bolest aspoň na chvíli zapomenout. Schovat se za jakousi masku.
Někteří se mohou bát, že když se někomu svěří, daný člověk se mu vysměje, neopětuje to, nebude mu chtít nabídnout pomoct, odkopne ho. Kde má potom najít sílu říct to někomu dalšímu?

Sedmikráskový

4. dubna 2013 v 20:21 | Elisis |  Designy blogu
Zdravím vás :) Po včerejším i dnešním dni jsem poněkud v pozitivnější náladě. Rozhodla jsem se, že místo nadávání na plno sněhu si raději budu užívat veselé chvilky, abych toho později třeba nelitovala :) Včera byl opravdu fajn den, kamarádce
jsme pomáhali roznášet letáky a u toho samozřejmě nechyběly naše záchvaty smíchu z úplně nepochopitelných věcí. Jednu dobu jsem myslela, že sebou hodím do sněhu, ale vzhledem k mým barevným kalhotám by to asi nedělalo dobrotu Smějící se Mám tyhle naše odpoledne hrozně ráda, ještě dlouho na ně budu vzpomínat. Jsem zvědavá, jestli i na střední škole zažiju něco takového. Jelikož budu dojíždět, tak se toho trochu
obávám. (Teda, pokud se vůbec na střední dostanu, toť otázka, nechci předbíhat, protože když to tak často dělávám, nakonec se moje plány rozhodnou, že to udělají úplně jinak).
Jistě jste si všimli nového vzhledu blogu, chtěla jsem, aby aspoň tady přišlo jaro, i když loňské, sluníčkové a veselé .. I když mám modrou ráda, zkrátka mě už omrzela, možná i omrznula. Teď se tady cítím mnohem lépe, dýchá na mě alespoň virtuálně jarní atmosféra a doufám, že na vás také :) Můj den nezlepšil nejen smích s kámoškami, ale také Janinka a její komentáře u ní na blogu, ze kterých jsem se mimochodem dozvěděla, co by beze mě dělala..? Mohla to být jen legrace, ale jestli jsi to myslela vážně, tak děkuji Smějící se :) Také nezapomenu zmínit to, že jsem se u Beatricie dočetla o skvělém návodu na ořezávání obrázku různými způsoby v programu PhotoFiltre, a jeden z nich právě zdobí článek :) Moment, nejsou tohle spíše (ne)malé radosti? Však se na ně taky doufám dostane :)

Úplně jsem z toho sněhu zblbla, tak jsem se vás zapomněla zeptat, jak jste prožili Velikonoce? :)

PS: Vyjadřete svůj názor v mé poněkud vyšinuté anketě ;)
PSS(či jak je to): Pokud se vám design zobrazuje jinak, než mě (náhled), dejte mi prosím vědět :) Je jasné, že mezi počítačem a notebookem je rozdíl, jen chci vědět, jestli není moc zásadní.

Elisis

Co je moc, to je příliš

2. dubna 2013 v 21:44 | Elisis |  Ukecanost
I když trochu peprnější píseň, naprosto vystihuje danou situaci ..

(jen si trochu upravtě rozměry sněhu..)

Brr.... Venku pořád zima, sněhu skoro až po kolena. To bylo ale překvapení, když jsme z chaty přijeli zpátky domů. Zahrada celá zasypaná, obě borovice polámané, vrba taktéž, živý plot, který rostl asi dvacet let se klaní skoro k zemi a o skalce ani nemluvím. Bylo to zajímavé, no, aspoň že Sára měla radost, když si pěkně ve sněhu, který ji byl po břicho, pohopsala Smějící se Achich ouvej, co to s tím počasím jen je? Kdo to kdy viděl, půl metru sněhu v dubnu? To má být apríl? Dnes sice vykouklo sluníčko, asi, aby si nás trochu usmířilo, ale stejně má zase sněžit. Už zítra. Mám té zimy pokrk, a to na tom nejsme zdaleka nejhůř. No, nejsme, samozřejmě jsou mnohem horší věci, a to je třeba si říkat. Borovice by taťka stejně brzy posekal a živý plot nás asi nabádá, abychom nechali postavit ten normální, dřevěný, pro dobro (a větší bezpečí) domova, i pro Sáru, kterou stále občas volá divočina, ale naštěstí se nezapomíná vrátit zpátky domů. Už i ji ten sníh unavuje a to je co říct. Stačí, aby se v něm parkrát proběhla, jelikož ji nebavilo se v tom jen tak brodit a už měla jazyk na vestě Smějící se
Chtěla bych, aby sluníčko konečně zůstalo, a už tu Ledovou královnu z trůnu vyhodilo. Jak? Na tom mi nezáleží, jen ať už jde prostě pryč. Vždyť tady vládne už skoro půl roku, ať si taky Jaro trochu dupne, a Léto se jistě přimluví.

Prý je letos v zimě snad nejméně slunečných dnů vůbec. Lidé jsou smutní, v depresích. ,,Tolik sněhu ani já nepamatuju", povídá děda a ségra na to ,,Ani já ne" Smějící se No, dejme tomu, že rozdíl je jen o dvě generace, nebo to taky mohla být legrace. Marně se snažím na těchto dnech najít nějaká pozitiva, a když už, jsou opravdu tak malinkatá, že bych si na ně musela vzít babiččiny brýle. Nesmíme přestat doufat, že Jaro brzy přijde a nenechá nás napospas zimě. Co ti ubozí ptáčci? Vždyť už se vrátili a znovu mají odlétat či co? To přece není v jejich silách, ani instinktu. Co včelky? Ty jsou přece hlavním zdrojem života květin a stromů.

Už mě začíná omrzet i můj design. Stále jsem naivně čekala na nějakou tu pravou jarní fotku, ale nejspíš budu muset vyštrachat něco z archívu, protože, jak dlouho ještě budeme čekat? Ne! Nebudeme, Jaro nás návštiví, brzy, spoléhám na něj, Léto mu domluví, přece taky na něco musí navázat! Copak něco takového příroda dovolí?
Dobrá zpráva je, že i když je venku stále zima, můžu zůstat doma v pelíšku, popíjet čajík, i když už bych si ráda sedla jen v mikině na lavičku a vyhřívala se na sluníčku. Kdo ne?
Jak dlouho to bylo? Snad měsíc, to jsem ještě posedávala s knížkou a čokoládou na klíně a paprsky mi tančily po tváři. Kde je těm dnům konec?

Vykecávám se a vykecávám a přitom vím, že skoro každý obyvatel naší republiky to cítí stejně. Ale už jsem to vše ze sebe vyplavila a je mi fajn. Vlastně není. Bude, až se konečně dočkáme Jara.


To bylo někdy v dubnu ... ? A to už jsem tehdy říkala, kdo ví jak dlouho u nás zima zůstala. Poznali jsme pravý význam slova ,,dlouho".

Elisis