Povídky
2. března 2011 v 8:25 | Berry
Něco z mé staré tvorby, asi něco málo přes rok. Ale k tématu se to myslím dost hodí...
Upozornění: Inspirováno skutečnou událostí, budu ráda, pokud mi napíšete svůj názor.
Věnování: Všem těm, kteří mě podporují a dodávají sílu nevzdát se, i když ztratím své iluze o ideálním světě.
Byl jeden mladý muž, spíše kluk, který strašně rád fotil. Nefotil dlouho, nefotil ani nějak zázračně dobře nebo výjimečně. Fotil, protože ho to bavilo a přišel na to, že sem tam to i někomu udělá radost. Založil si na internetu svou galerii a tam začal přidávat své fotky. Trochu se za ně styděl, tak o své galerii nepsal mnoha lidem. Jen nejlepším kamarádům nebo těm, u kterých tušil, že se tam třeba občas podívají. Tak šel čas, možná se zlepšoval, možná zhoršoval, ale na tom nám nezáleží. Občas ho překvapilo, kdo o galerii ví a někdy se dočkal i komentářů na jeho adresu, že se fotky líbí. Byl z toho nadšený a bavilo ho to.
21. února 2011 v 9:40 | Berry
Vyndávala Štefana z postýlky a už byla myšlenkami trochu v reálném čase. Přece jen, její malý bratříček se na ni usmíval jako to zářící sluníčko venku. Oblékla mu kraťásky a vydali se ven. Oba dva měli rádi čerstvý vzduch a byli rádi, že žijí na tom klidnějším okraji města, přestože v panelákové čtvrti. Její bráška s ní měl určité plány a už ji za ruku táhl na její oblíbený plácek za parkem. Když procitla z dalšího vodopádu myšlenek a spatřila, kam ji Štefan táhne, začala vzdorovat. Nechtěla tam. Začala by moc myslet na Robina, ale to Štefan samozřejmě nevěděl a ocitli se na betonovém plácku. Štefan nasedl na svůj odrážecí prostředek, který vypadal jako polámaná motorka, a začal jezdit okolo. Amélie poraženě dosedla na zem a prohlížela si to. Všude viděla toho proklatého Robina.
30. ledna 2011 v 8:32 | Berry
Seděla na zemi u sebe v pokoji, trochu klidnější, hlavu měla opřenou o zeď. Prameny vlasů, které donedávna tvořily neproniknutelný závoj okolo její hlavy, splývaly po okrajích obličeje. Slzy zaschly a tváře jí nepříjemně pálily. Měla pocit, že hlava jí každou chvilkou určitě vybuchne nějakou hrozivou explozí. Nedokázala si zorganizovat proudy myšlenek, ale aspoň se zpomalovaly. Měla ho před očima, jeho úsměv, ta rozevlátá košile. Hlas plný zájmu jí zvonil v uších. Ne, musí na něj zapomenout. Vždyť, kdo ví, kdy ho zase uvidí. Ne, nebude přemýšlet a trápit se Robinem - Panem neznámým.
12. ledna 2011 v 21:40 | Berry
Když došla, spíše přiběhla, byla rozehřátá, a tak si sundala mikinu a přehodila ji přes větev svého oblíbeného stromu. No oblíbeného, celé tohle místo bylo její oblíbené, její útočiště a připadala si tu jako na jevišti. To znamená dělalo jí to dobře, cítila se příjemně. Odložila míč a začala se protahovat. Byla dost ohebná z baletu a pořád si to udržovala. Usmála se, jak u ní bylo vždy obvyklé a udělala předklon. Samozřejmě položila dlaně na zem. S dobrým pocitem, že se dokáže pořádně protáhnout procvičila celé tělo. Následovaly různé cviky, které zakončila mostem ze stoje a naposledy šňůrou. S úsměvem se zvedala, ale v prostřed pohybu strnula. Spatřila něco před sebou. Spíše někoho. Než stačila cokoli říct, dotyčný ji předběhl.
22. prosince 2010 v 19:19 | Berry
Rozhodla jsem se začít přidávat povídku na pokračování, kterou jsem rozjela na svém blogu. Není dopsaná, takže díly tady budou jednou za uherský rok, ale kdyžtak křičte, že chcete další a já si vzpomenu a hodím ho tu dřív :-D.
Propnout špičky, vypnout tělo do bezchybného prutu, zvednout hlavu, úsměv, otočka. Nejúspěšnější baletka právě dotančila jedno ze svých nejpovedenějších sól, ze všech stran k jejím uším doléhá zasloužený potlesk obecenstva. V některých řadách začnou stoupat lidé, až za chvíli stojí celý sál. Ladně se ukloní, jak se k baletce jen hodí, pokyne a zvedne si růži, která dolétla k jejím nohám. Neví, kdo ji hodil, ale cítí, že pěkně voní. Naposledy se ukloní a po bezchybném výkonu odtančí spokojeně do zákulisí.
15. prosince 2010 v 16:09 | Berry
Ať žije olympiáda z ČJ. Téma - moderní Popelka, děj v 21. stol. 25 - 30 řádků. Snažila jsem se to pojmout jinak než ve všech těch filmech, až z toho vznikla takováto šílenost. Tak se prosím nesmějte moc, já za to nemůžu :-D. A pokud by to někomu ke smíchu nepřišlo, omlouvám se také, je to psáno nadneseně...
Bylo nebylo, za devatero továrnami, městy a fastfoody bydlela v mrakodrapu Popelka. Byla to obyčejná 15letá dívka - tetování, piercing, obarvené vlasy a minisukně s ještě kratším topem. Přesto musela žít ve stínu svých starších sester, protože neměla i-pod jako ony. Její macecha jí dávala pořádně zabrat - musela za své sestry chodit do školy, psát za ně úkoly a vypracovávat důmyslné taháky. Jenže to nebylo všechno, musela také vařit na jejich každodenní párty a sklízet opilé kamarády.
10. listopadu 2010 v 18:04 | Berry
Po nějakém čase opět zdravím. Tématem týdne je přátelství. Moje srdcovka. Pro začátek přidávám povídku, která se tohoto tématu zlehka dotkne, nějaký další den kraťoučkou úvahu o přátelství mezi klukem a holkou a pokud zbude čas, tak uvidíte :-). Upozorňuji, že to je trochu více smutné.
Slunce si dralo cestu přes lesy, louky, paseky a mýtiny. Sluneční paprsky se snažily dostat úplně všude, dodat všemu energii a pozdravit. Začínalo ráno, začínal nový den. Vše se začínalo probouzet k životu. I na jedné mýtině, kde bylo něco jinak, než obvykle. Ležely tam dvě osoby, jedna zabalená do deky a druhá, jako by ji hlídala celou noc. Obě spokojeně spaly. Teda do té doby.
6. října 2010 v 15:23 | Berry
Dlouho ode mě nepřibyla žádná normální povídka - ani tady, ani u mě. Měla bych se polepšit... Tak aspoň tady něco z archívu...
Začínalo pondělí. Den jako každý jiný. Vyšlo slunce, provoz ve městě se probudil, každý spěchal za nějakým svým cílem. Tady skupinka studentů spěchala do své školy. Někde bokem od ní do stejné školy pokračoval jeden kluk. Říkejme mu třeba Karel. Všiml si něčeho, co nevnímal nikdo okolo. Z pod oblaků kouře a jiných se dralo ven ostré ranní slunce. Zastavil se a díval se do té oslňující, ač ostré záře. Dav okolo ho upozornil na to, že tu není vhodné místo k postávání a dívání se na rudou zář v mracích. Přesto jeho pohled v mracích zůstal. Ten myšlený - vzpomínky.
10. srpna 2010 v 14:00 | Berry
A máme tady závěr. Kritizujte, piště. Jak se vám to líbilo, nelíbilo, co byste změnili. Kritiky posledního dílu povídky i jako celku prosím! Díky ;-).
Zavřela jsem za nimi dveře a sklouzla po nich na zem, kde jsem se posadila. Ríša si sedl vedle mě, přehodil svou zdravou ruku kolem mých ramen. Opřela jsem hlavu dozadu o dveře, zavřela oči a držela se jeho objímající ruky. "Jsi unavená?" ozvalo se mi u ucha. Otevřela jsem oči, podívala se do těch jeho a usmála se.
"Ani ne, možná trochu. Bylo toho dneska dost a jsem nevyspaná. Ale ne unavená."
"V tom případě, můžu ti uvařit čaj?"
"Aji jo, budu ráda. Tak nám uvař čaj a já nachystám nějaké dobroty." Pomalinku se postavil, pomohl mi vstát a já došla do pokoje. Vyndala jsem oříšky, hrozinky a sedla si na turka do křesla. Za chvilku jsem ho viděla, jak se snaží donést hrníčky. Rychle jsem vstala a pomohla mu. Přece jen, neměl by to přehánět s tou rukou. Omluvně se usmíval. Položila jsem hrníčky a sedla si za ním. Teda spíše lehla, na něj. On si lehl na pohovku a já na něho. Jeho ruce jsem založila na sobě, aby mě objímaly. Hlavou jsem se opřela o jeho rameno a políbila ho na tvář.
Usmál se na mě a já si na oplátku hrála s jeho prsty. "Nad čím přemýšlíš?", zeptal se mě šeptem. Trošku jsem zvážněla. Nemyslela jsem si, že to pozná. "Chceš mi to říct nebo ne?" a u toho se na mě podíval těma svýma očima.
"Víš, dneska jsem podala výpověď. Přemýšlela jsem a asi jsem vnitřně byla rozhodnutá, ale stejně je to pro mě náročný. Jak jsem ti včera říkala, seš můj nadřízený. No, uvědomila jsem si plno věcí. Jedno vím jistě - že tuhle práci chci, ale mnohem víc chci tebe. Nepotřebuji kariéru, když budu s někým, komu patřím. Sice si teď musím znovu hledat práci, ale asi mi to ani nevadí. " Ucítila jsem jeho prsty na svém obličeji.
"Tos neměla. Hlavně nemusela. Nechci, aby ses kvůli mě musela takto rozhodovat. Proč jsi mi to neřekla? Mohli jsme spolu najít nějaké řešení."
"Jaké asi? Žádné jiné není. Ne, neřeš to, prosím. Jsem rozhodnutá."
"Možná seš, ale mrzí tě to. Proč se ti jinak lesknou oči?"
Podívala jsem se mu pevně do očí, usmála se a chytla ho za ruku. "Ano, možná mě to mrzí. Ale už jsem něco zvládla pochytit, je to pro mě skvělá zkušenost. A konečně vím, že kariéru chci, ale ještě mnohem více chci tebe. Chápeš to? Nechci být na nějakém blbém vrcholu a mít obrovský plat a nervy v kýblu, chci být s tebou, protože tě miluju." Místo toho, aby cokoli řekl, mě pevně objal a něžně políbil. Já objala ho a začali jsme se líbat.
A jak to v pohádkách bývá, i téhle byl konec. Ze mě je paní Praková, mám skvělého manžela a možná budeme mít brzy i naše první děťátko. Práci jsem si pak našla poměrně rychle a baví mě dokonce mnohem více, i když na tu úplně první taky nikdy nezapomenu. Občas se vzbudím se strachem, že jdu poprvé do své nové práce, ale pak vedle sebe najdu Ríšu a mám moc skvělý pocit. Dokud nezažijete, nepochopíte.
To bylo vše, co bych vám ke své nové práci, kterou jsem měla ani ne pár týdnů, mohla říct. Poučení nakonec? Práce je důležitá, ale pro mě osobně byla důležitější rodina a city, které jsem zavrhovala...
27. července 2010 v 14:00 | Berry
Eli, tak manželka od Lukáše má jméno. Nevím, jestli bylo v předchozích dílech, ale tady se zmíní :-).
Nevím, co se dělo během toho, co jsem mluvila. Nedokázala jsem se na něho ani podívat. Sledovala jsem své prsty a až jsem skončila, lekla jsem se, kolik a co jsem vlastně řekla. Cítila jsem, jak se mi po tváři začíná koulet slza. Ale v zápětí jsem ucítila něčí prsty, jak ji stírají. Cukla jsem hlavou a podívala se směrem, kterým jsem ho tušila. Stál tam, vedle mě, ale jeho oči zase říkaly něco jiného. Leskly se, jenže teď v nich byla cítit síla, vyrovnanost a něco, co jsem nedokázala rozpoznat. Opatrně mě postavil a já se na něj stále nechápavě dívala. Usmál se a jediné, co řekl, spíše zašeptal, bylo: "To je ten nejkrásnější dárek, který jsi mi mohla z té Francie přivést." Usmála jsem se na něho a on mě chtěl obejmout, ale přerušilo nás vyzvánění mého mobilu. Zašklíbla jsem se, ale on jen řekl: "Běž, když jsem to vydržel do teď, tak těch pár minut taky zvládnu." Neochotně jsem se vydala do kuchyně k mobilu, kde zůstal. Zvedla jsem ho a na druhé straně se ozval příjemný hlas Lukáše.
"Ahoj. Tak co, jak ses rozhodla?"
"Máš na mysli Richarda?"
"Ne asi. Koho jiného?"Chtěla jsem si z něho udělat trochu legraci, tak jsem začala hrát do telefonu smutnou.
"No, úplně jsi to pokazil."
"To mě mrzí. Copak se děje?"
Už jsem to nevydržela a propukla v zadržovaný smích. "Všechno blázínku. Je u mě a právě jsme se dali dohromady." Nejdříve pár sekund ticha, jak mu to v hlavě šrotovalo a pak se jen ozvalo.
"To nemůžeš říct hned? No tak to ho určitě moc pozdravuj a že se těším, až ho poznám osobně. Tak už za ním utíkej ne? Jo a ještě něco - myslím, že ses rozhodla správně."
"Rozkaz. Měj se a děkuju. Pozdravuj Míšu a kluky." Rozloučili jsme se a já se vydala zpátky za Richardem. Seděl na pohovce, já si k němu přisedla a on mě objal zdravou rukou. Já chytla tu druhou a začala si hrát s prsty, které vykukovaly ze sádry. "Volal mi ten kamarád, jak jsem se o něm párkrát zmiňovala. Když jsem prožívala to po Adamovi, strašně mi pomohl a od té doby jsme dost dobří přátelé. No a teď jsem k němu párkrát utekla a on věděl, že se rozhoduju. Takže tě pozdravuje a prý se těší, až tě pozná osobně. "
"Tak to se na něho taky těším. Doufám, že poznám nejen ho, ale i tebe a všechno, co s tebou souvisí." Jen jsem otočila hlavu k jeho obličeji a usmála se.
"To je samozřejmé. Snad to spolu zvládneme. Pořád mám trochu strach. Vím, že jsem udělala dobře, ale přece jen něco ve mně je."
"Nemusíš se bát. Přizpůsobím se a budu se vše snažit udělat tak, aby to pro tebe bylo co nejjednodušší."
"Moc si toho vážím." Opřela jsem se o něho a povídali jsme si - přesněji poznávali. Zjišťovali jsme, že toho máme strašně moc společného. Od koníčků přes zájmy až po plány do budoucna. "Vzpomínáš, jak jsi tu seděl minule?"
"Jak bych mohl zapomenout. Navíc, bylo to poprvé, co jsem tu byl a první den, kdy jsem tě uviděl." Dál jsme už jen mlčeli, ale pak jsem ho přerušila.
"Jak se ti vlastně stalo tohle?" Poklepala jsem na jeho ruku v sádře. "Ida jen říkala něco o bouračce."
"Já ani pořádně nevím. Mám pocit, že jsem jel z práce a vyčítal si plno věcí. A myslel na tebe, takže jsem se nějak zapomněl dívat na silnici." Jen jsem vzdychla a více se k němu přitiskla. "Neboj se, teď jsme spolu. Teď mám oči pro změnu jen pro tebe."
"Nádherné oči.", doplnila jsem ho. Posunul si mě blíže k sobě, takže jsem na něm takřka ležela, drželi jsme se, povídali a mlčeli. Začaly se mi klížit oči, byla jsem asi unavená.
"Nemám tě přenést do tvého království?" Rychle jsem otevřela oči, posadila se a pohrozila mu.
"To ať tě ani nenapadne. S tou rukou? Seš blázen?" Udělal na mě ty takzvané psí oči a já se o něho zpátky opřela. "Jak to bude, přespíš tu dneska? Nebo tě mám hodit domů? Možná bych byla radši, kdybys zůstal."
"Jak si přeješ. Mně to vadit nebude. Navíc, upřímně - líbí se mi tu i víc a máš krásný výhled."
"Kvůli toho tady bydlím ne?" Usmála jsem se, chytla zase jeho ruku. "Asi si vážně půjdu lehnout. Včera jsem šla spát pozdě, vstávala brzo a jsem nějaká nevyspaná."
"Běž, nemusíme všechno zvládnout během prvního večera."Vstala jsem, nachystala mu gauč na spaní a šla se převléknout. Pak jsem se vrátila.
"Tak dobrou noc, doufám, že tě ráno nevzbudím. Z práce budu spěchat a celé odpoledne můžeme být spolu." Objali jsme se a on mě políbil do vlasů. "Ne." Už už se mi chtěl začít omlouvat, ale já ho umlčela dlouhým polibkem. "Takhle je to lepší."
"Tak to jsem nečekal."
"Hmm, já taky ne." Usmáli jsme se, naposledy mě políbil a já si šla lehnout.
20. července 2010 v 14:00 | Berry
Trochu se mi rozklepaly ruce, ale během chvilky se vše vrátilo do normálu. Uvařila jsem si čaj a mezitím, co chladl, jsem rozčesala své ještě trochu vlhké dlouhé kudrnaté blond vlasy. Na první pohled musím asi vypadat jako nějaká barbie. Líbí se mi i takové barvy - růžová, červená, fialová. Ale rozhodně taková nejsem. Například bych si nedokázala vzít kozačky a krátkou jeansovou sukni. Takže to mě tak trochu utěšuje. Raději jsem přerušila bezúčelné myšlení a soustředila se na rozčesání vlasů. Pak jsem si šla pro košili a cestou zpátky ohrnovala rukávy. To je taky jedna z věcí, které mě dost charakterizují. Mám ráda styl tričko a košile.
Došla jsem do kuchyně, dva hrnky odnesla na stoleček ke křeslu a douklidila. Jako na vteřiny, zazvonil zvonek. Šla jsem ke dveřím a chystala se na dlouhý rozhovor. Otevřela jsem dveře, za kterými stál on - Richard. Pokusila jsem se usmát a pozvala ho dál. Opětoval mi úsměv a vešel. Následoval mě do obýváku a posadil se. Posadila jsem se, jak jinak, do svého křesla na turka. Podívala jsem se na něho - na chvíli se mi zatajil dech. Opět mě zaujaly jeho oči - tentokrát ne to, co jsem v nich viděla poprvé. Teď jsem uviděla bolest, zmatek.
Pustila jsem se do rozhovoru, ze začátku monologu. "Jsem ráda, že jsi přišel. Dlouho jsme se neviděli. Chtěla bych se ti omluvit za své ze začátku zbrklé chování. Víš, bylo to na mě dost rychlé. Možná si vzpomínáš, jak jsem ti vyprávěla o svém prvním a zatím posledním vztahu. Mám od té doby strach a pořádně nevím z čeho. Moje důvěra je velmi křehká a nevnímám city, jen rozumem. Spíše, vnímala jsem jen rozumem. S tebou se to všechno změnilo, ale nechtěla jsem si to přiznat. Moje celá důvěra patřila jen jednomu člověku - spíše skupince. Lidem, kteří mi tenkrát strašně pomohli. Postupně jsem za nimi utekla. Pomohli mi pochopit, že se tomu neubráním. Jsem extrém - buď věci řeším moc nebo vůbec. Tohle byl zrovna případ, kdy vůbec. A pak moc. Takže spíš moc. Chtěla jsem se ti co nejvíce vyhýbat, protože jsem nevěděla, co bych ti měla říct. Když jsem si byla jistá, že k tobě cítím víc než nějaké přátelství, nedokázala jsem to přijmout. Rozum mi to nedovoloval řešit už jen z principu - že jsi můj nařízený. Tahle práce pro mě dost znamená, celkem jsem o ni bojovala a dost o ni stála. Takže mi bylo jasné, že bych se jí musela vzdát. Ale jeden můj dobrý kamarád mi pomohl pochopit, co chci. Chtěla jsem vždycky velkou rodinu a teď jsem se začala chovat jako kariéristka, což mi není úplně podobné. Ano, chtěla jsem něčeho dosáhnout, ale také už vím, že ne bez tebe. Takže asi takhle. Pozvala jsem tě proto, abych ti to řekla. Už je to dlouho, co jsme se neviděli a ani spolu nemluvili, takže nevím, zdali tvá nabídka společného vztahu pořád platí. Pokud ne, pochopím to, moje hloupost."
13. července 2010 v 14:00 | Berry
Seděla jsem v letadle. Dva dny utekly jako voda a já si jen snažila v hlavě srovnat, co udělám. Radši jsem to vzdala a vytáhla knížku. Zanedlouho jsme dosedli na přistávací dráhu, byli odbaveni a já se vydala za vítající skupinkou hochů. Lukáš a jeho dva uličníci. Jsou to raraši, ale moc hodní. Přivítali mě, kluci si mě vzali mezi sebe a Lukáš mi vzal kufr. Lukáš moc nemluvil, věděla jsem, že si popovídáme až doma, ale kluci na mě hrnuli jednu novinku za druhou. Zdárně jsme se po vyčerpávající cestě autem dostali domů k Lukášovi a Míše.
Míša mě vítala s otevřenou náručí a oznámením, že pro tento večer se jich nezbavím, protože tam budu spát. Vděčně jsem ji objala a vrhla se do koupelny, abych se trochu probrala po únavné cestě. Společně jsme se navečeřeli, Míša šla uložit kluky a já se uvelebila na pohovku, abych pak mohla klidně usnout. Ale ještě předtím jsem si s nimi potřebovala popovídat a oni to věděli.
Probírali jsme to celé. Řekla jsem Míši vše o Richardovi. Sice něco věděla od Lukáše, ale opět mi to pomohlo si to nějakým způsobem urovnat v hlavě. K ničemu více či méně významnému jsme nedospěli. Jen mi na to řekli své názory, které se shodovali a které jsem vnitřně cítila i já. Jen jsem je nechtěla moc poslouchat. Dost se mi začaly klížit oči a hovor už byl stejně skončen, proto mě opustili a já usínala. Jen jsem zaslechla Lukáše, jak mi sděloval, že mě ráno do práce odveze a věci mi zaveze do bytu, který mi připraví. Míša mě ještě stihla pohladit po vlasech a pak jsem už nic nevnímala.
Ráno jsem se probudila nádherně vyspinkaná, plná energie a překvapivě i dobré nálady. Rychle jsem se nachystala a jela jsem s Lukášem. Celou cestu jsme nepromluvili a já začínala být čím dál tím víc zaraženější. Než jsem vystoupila, objali jsme se s Lukášem. Přišla jsem do práce a první jsem uviděla Idu. Nejdřív se mi začala nesmyslně omlouvat, že mi přerušila dovolenou. Utla jsem ji při nádechu s tím, že se nemá za co omlouvat, protože se přece nevybourala ona a není to kvůli ní. Udiveně se na mě podívala a já ji místo toho objala. Pak jsem pokračovala do laboratoře.
Když jsem vše udělala, vydala jsem se už oblíbenou zkratkou přes parky domů. Doma jsem našla vše nádherně uklizené a na svém místě. V kuchyni mě čekal vzkaz: Zavolej mu. Udělej to, i když se toho bojíš, aspoň budeš mít dobrý pocit, že jsi udělala vše. L.
Snažila jsem se vyloudit úsměv, ale moc to nešlo. Tak jsem to vzdala, vytáhla mobil a napsala smsku Richardovi, jestli by nemohl přijít. Že bych s ním potřebovala něco probrat a nechce se mi to psát přes smsky nebo telefonovat. Pokud souhlasí, ať mě prozvoní. Šla jsem si do koupelny rozčesat vlasy a osprchovat se. Když jsem se vrátila do kuchyně, abych si uvařila čaj, začal mi zvonit mobil. Ano, byl to Richard.
8. července 2010 v 10:45 | Elisis
Moře večer .. Malinké vlnky narážejí o kameny a břeh. Sem tam z vody vyskočí nějaká rybka.
Slunce pomalu zapadá a poslední paprsky se dotýkají jemných vln.
Seděla na špičce parníku a užívala si klidu. Pomalu ale jistě psala do popraskaného sešitu. Byl to bývalý lodní deník jejího otce.
Vzpomínala na každé slovo, které zapisovala.
Už jen slabé paprsky se dotýkaly její tváře.
Vítr jí lehce načechrával vlasy. Dodávalo jí to pocit štěstí a klidu.
Klid, který tak potřebovala.
Všichni v hale slavili šťastnou plavbu. Ale tohle není pro ní. Žádné večírky ani oslavy.
Plno cizích opilých lidí, smějící se na celé kolo. Každý se baví o něčem jiném a ona neví, které téma by bylo pro ní věrohodnější.
Proto zůstane radši tady.
Bedlivě kontrolovala každé své slovo.
6. července 2010 v 14:00 | Berry
Probudila jsem se do zasmušilého pondělního rána. Víkend byl skvělý, plný zážitků. Vrátila jsem se do svých dětských let, s celou rodinou jsme se pořádně vyblbli. Rychle jsem vylezla z postele, otevřela okno dokořán a sedla si k němu. Když jsem měla pocit, že brzo nastydnu, přivřela jsem ho, spáchala ranní hygienu a převlékla se. Franco pracuje kousek od místa, kam mám nastoupit, takže jsme byli domluvení, že mě odveze. Scházela jsem potichu do kuchyně, právě včas. Nasnídali jsme se a vydali se na cestu. Franco mě vysadil asi dva bloky od místa, kde byla laboratoř. Rozloučili jsme se, domluvili se na odpoledním srazu a já se vydala. Našla jsem to rychle, vstoupila a zařadila se do provozu. Vše bylo předem domluvené,takže žádné komplikace nenastaly.
Ponořila jsem se, pro mě, do dost jednoduchého úkolu a oddala se tolik oddalovanému přemýšlení. Takže teď tu budu jak dlouho bude potřeba. Pak se vrátím do Česka, strávím ještě den s Lukášem a jeho rodinou a pak se budu muset vydat do práce. A co bude tam, jak to bude pokračovat? Já nevím. S kým se poradit? Vždyť v tomhle mi nikdo nemůže pomoct, tohle si musím vyřešit sama. Vyrušila mě smska. Nevěnovala jsem tomu větší pozornost. Seznámila jsem se s několika novými lidmi, dopracovala a vydala se na sraz s Francem.
Když jsem čekala na smluveném místě s kelímkem kávy, vzpomněla jsem si na smsku. Právě dojel Franco, usmála jsem se a nastoupila. Vytáhla jsem mobil, že si přečtu tu smsku. Byla od Idy. Podivila jsem se, proč mi píše zrovna Ida, proč nezavolá. Začínala jsem mít zlé tušení, které se mi v zápětí potvrdilo. Ida psala, že už stihla domluvit v této laboratoři, kde vypomáhám, že ve středu už nepřijdu, protože odlétám zpátky. Rychle jsem četla dál, proč bych se měla vracet tak brzo. Prý je v práci něco v nepořádku a urgentně mě tam potřebují. To bylo vše, víc nenapsala. Švihla jsem mobil do batohu a snažila se dívat po krajině, ale byla jsem moc rozrušená. Franco to poznal a ptal se, co se děje. Jen jsem mu odvětila, že si budu muset doma znovu zavolat a pak to řeknu jemu i Lindě. Hned, jak jsme přijeli, vyndala jsem zase mobil a vytočila Idino číslo. Zároveň jsem šla ke třešni. Ida to zvedla v zápětí a následoval dlouhý rozhovor. Nejprve jsem byla naštvaná, pak jsem začala kopat do kmene stromu a nakonec jsem podlehla panice. Jakmile jsem domluvila s Idou, ihned jsem volala Lukášovi. Tím, jak jsem mu vše vysvětlovala, jsem si to i rovnala v hlavě. Richard měl nějakou bouračku. Už je prý v pořádku a doma, má jen nějak komplikovaně zlomenou ruku. Proto se musím vrátit, protože minimálně týden nebude moct přijít do laboratoře. Teda mohl by, ale nic by s tou rukou nezvládl udělat. Takže by to bylo tak akorát zbytečné. A laboratoř nemůže vysadit provoz. Jak jsem přemítala, v důsledku toho jsem ztichla. Najednou se ozvalo: "Nejsi ještě připravená, že? I když jsi to přímo neřekla, přece jen tě trochu znám. Pochopil jsem, že si potřebuješ uspořádat myšlení a rozhodnout se, co dál." Zmateně jsem mlčela. Ví to až moc dobře.
"Jo. Nejsem vůbec připravená. Mimo to, ani jsem si je pořádně neužila a mám se vracet? Do nervákova?"
"Uklidni se. Běž teď za Lindou a dětmi. Nemysli na to, užij si to. Ve středu tě budu čekat na letišti i s kluky a pak pojedeme k nám domů. Probereme to i s Míšou, ta určitě něco vymyslí. Tak co ty na to?"
"Dobře. Tak se měj a pozdravuj doma. Ve středu se uvidíme." Zavěsila jsem. Sedla jsem si do trávy, zavřela oči. Pak jsem si rychle stoupla a šla za svou rodinou. Bylo vidět, že už čekají. Sedla jsem si k nim a začala vysvětlovat, proč se musím tak rychle vrátit. Linda mě místo toho jen objala a Franco dodal, že to chápou. Šla jsem se k sobě převléknout a získat čas na uklidnění. Za chvíli už bylo vše v pořádku a já šla za dětmi, abych splnila slib Lukášovi. Abych si to s nimi ještě užila.
30. června 2010 v 11:00 | Berry
Na oslavu konce školního roku a začátku prázdnin.
U večeře jsme si povídali, přece jen jsme se delší dobu neviděli. Franco povídal o své práci, děti se předháněly ve svých říkankách a Linda přizvukovala. Všichni pochvalovali večeři - přece jen česká klasika chutná jinak než francouzská vybraná jídla. To je taky jeden z důvodů, proč se na mé návštěvy tak těší. Když jsme dojedli, všichni pomáhali uklízet. Vždy, když jsem tady, mám pravý pocit rodiny. Soudružnost, ochota, láska a všechno, co k tomu patří jde úplně cítit ve vzduchu. Franco popadl Nicolase do náruče a šel ho vykoupat, aby ho mohl uložit. Bea si žádala mě, takže za chvíli jsem s ní udělala to samé. Před spaním jsem jim zazpívala nějakou českou písničku, u toho usnou vždy zaručeně.
Šla jsem se osprchovat po náročném dni, převlékla se do něčeho pohodlného a šla dolů. Linda zatím s Francem nachystala nějaké dobroty a pití, všechno jsme to popadli a odnesli na verandu. Měli jsme krásný výhled na zapadající slunce, povídali si a smáli se. Pak se setmělo a my se rozhodli, že půjdeme spát. Přece jen byl ten den trochu náročnější.
Ráno jsem se vzbudila brzy. Jen škoda, že začínal víkend. Převlékla jsem se do svých oblíbených letních šatů, popadla svetr a šla na zahradu. U mě doma sice začínalo jaro, ale tady už přecházelo v léto. Jiný kraj, jiný mrav. Bosky jsem se procházela po zahradě, bylo mi to příjemné. Cítila jsme chladnou ranní rosu, až jsem si do ní lehla pod rozkvétající třešeň. Sice to není moc obvyklý strom tady, ale Linda tu má některé věci schválně netradiční. Mimo jiné i proto, aby nezapomněla na své rodiště. Ležela jsem, dokud mě sluníčko nezačalo šimrat po tvářích. Snažila jsem se přemýšlet a při tom nemyslet. Chtěla jsem nemyslet, abych si užila pobyt u své rodiny. A přemýšlet, protože si potřebuji vyřešit, co budu dělat po návratu domů. Budu se pak muset vrátit. Těším se na Lukáše a na jeho rodinu - je to moje druhá rodina, když Linda s Francem bydlí tak daleko. Ale až se vrátím, co Richard? Nevyhnu se mu, když je mým nadřízeným. Měnit práce se mi taky nechce. Nevím, co budu dělat.
Z myšlenek mě vytrhla Bea, která se potichu přikradla a lehla si vedle mě. Moje jediná, a proto možná nejoblíbenější neteř. Lukáš má dva kluky, takže si Beu pořádně užívám. Začaly jsme si povídat. Jsou jí sice čerstvé čtyři, ale dokáže mluvit hodně vážně. Povídala mi o svých včerejších a dnešních snech a vlastně o všem možném, co ji napadlo. Pomalu jsme vstaly a šouraly se zpátky k domu. Bylo sice ještě brzy, ale začala jsem chystat snídani. Beu jsem zatím poslala se převléknout. Zase jsem začala přemýšlet. Po chvilce jsem leknutím zvedla hlavu, slyšela jsem hluk na schodech. Byla to Bea, ale nevracela se sama. Šla s Nicolasem, který byl taky poslušně převlečený a Bea si v ruce nesla s odhodlaným výrazem hřeben a nějaké gumičky. Nicolas mi s pozdravem ohlásil, že rodiče už vzbudil a že má velikánský hlad, takže se těší na snídani. Bea po mě chtěla, abych ji učesala. Dochystala jsem jídlo, dala ho na stůl a učesala Beu. Při česání jsem se rozhodla. Tento víkend si prostě užiji a nebudu přemýšlet. Budu se věnovat své rodině, hrát si s dětmi a relaxovat. V pondělí jedu na tu výpomoc do laboratoře, tam bude času na přemýšlení dost a nikomu to vadit nebude. Na tváři se mi vyloudil úsměv, dodělala jsem poslední úpravy s Beinými vlasy a ta šla uklidit česací pomůcky. Nicolas mi ukazoval, jak přes noc určitě vyrostl a ze schodů mě už hlasitě vítali Franco a Linda, která vedla zpátky dolů Beu.
Ano, rozhodla jsem se správně. Svou rodinu si tento víkend prostě užiji. Vidíme se jednou za delší čas, zaslouží si mě vidět veselou a ne utrápenou. Společně jsme posnídali, poklidili a odebrali se strávit příjemné dopoledne na zahradu, kde už krásně svítilo sluníčko.
22. června 2010 v 14:00 | Berry
"Děkuji. Večer ti zavolám. Pozdravuj děti a manželku. Ahoj." Když jsem vystupovala, myslela jsem, že se rozbrečím. Ani jsem nevěděla proč. Snažila jsem se uklidnit a za chvíli se mi to téměř povedlo. Začala jsem se usmívat a zamávala Idě. Pokračovala jsem do své laboratoře. Když jsem tam přišla, odložila jsem si batoh, oblékla plášť a pokračovala ve své práci. Ale na mém stole něco leželo. Pomalu jsem k tomu přišla a zjistila, že to je bonboniéra. Byl u ní vložený lístek - "Promiň za včerejšek, asi je to na Tebe moc rychlé. Omlouvám se. R."
Zmačkala jsem to a hodila do koše. Když jsem vše udělala a byl čas jít domů, poklidila jsem a vydala se. Jen mi přišlo divné, že jsem celou dobu Richarda neviděla, ale stejně jsem nevěděla, jak bych zareagovala. Bonboniéru jsem předala Idě, jestli ji chce. Pochopila, že zrovna nemám náladu na otázky, tak se jen usmála, poděkovala a já šla. Šla jsem pěšky. Protože mě vezl ráno Lukáš, neměla jsem auto a ve špičce jet hromadnou dopravou se mi taky dvakrát nechtělo.
Vzala jsem to oklikou přes parky. Byl krásný jarní den a všechno tak kvetlo. Nemyslela jsem, jen jsem šla a dívala se, jak všechny cestičky obsadily děti a hrály kuličky. Vzpomněla jsem si na své dětství. Je to tak dávno a přece, jakoby před chvílí. Se sestrou jsme byly jako kluci - lozily po stromech, stavěly bunkry, hrály s auty… Pak jsme dorostly do puberty a věci se změnily. Ze sestry se stala taková ta třídní hvězda. Najednou začala kluky střídat jako ponožky, neměla na nic čas a se mnou se přestávala bavit. Byla jsem sice o dva roky starší, ale to nic neznamenalo. Zastavila jsem proud myšlenek - proč vzpomínat na to špatné, co bylo? Vždyť teď je to úplně jiné. Všechno je v pořádku a jsme super sestry i do nepohody. Sedla jsem si na lavičku pod rozkvetlou třešeň, vytáhla mobil a zavolala jí. Nevoláme si moc často, vdala se do Francie a má už i dvě děti. Asi hodinu jsme spolu mluvily a stihly všechno probrat od A po Z. Pomalu jsem pokračovala v cestě, stavila se ve svém oblíbeném obchodě, nakoupila a za chvíli jsem byla doma.
Uklidila jsem nákup, převlékla se a šla si chystat večeři. Ani se mi nezdálo, že ten den tak rychle uběhl. Najedla jsem se a přemýšlela, jak strávím večer. Můžu háčkovat, dívat se na televizi, číst si… Uvařila jsem si čaj a sedla si s ním na balkon. Mám z něho krásný výhled, bydlím na kraji města a dívám se přímo do hor. Je to něco skvělého. Donesla jsem si deku, pustila hudbu a popíjela. Teď nebudu přemýšlet, teď budu jen odpočívat. Začala jsem být unavená, tak jsem šla spát.
Ráno jsem vstala brzy, tak jsem aspoň všechno stihla. V noci jsem přemýšlela a asi na nějakou dobu poletím k sestře. Pár týdnů, možná měsíc. Už mě zve dlouho, ani nevím, kdy jsme se naposledy viděly. Děti se na mě taky těší, ty musely vyrůst. Starší Bea má už 4 a mladší Nicolas 2. Srovnám si tam myšlení a budu vědět, co chci. Zavolala jsem Lukášovi a domluvila se s ním, že mi po tu dobu bude hlídat byt. Zabukovala jsem si letenku, ozvala se ještě sestře a zavolala do práce. Naštěstí jsem si to domlouvala přes Idu. Pár kilometrů od místa, kde bydlí sestra, je naše výzkumné pracoviště a potřebují tam na pár týdnů posilu, tak to můžu spojit. Ida to všechno domluvila a já se sbalila. Na letiště mě odvezl Lukáš. Rozloučili jsme se a letěla jsem.
Když jsem přiletěla do Francie, čekala už na mě sestra Linda s dětmi, švagr Franco byl ještě v práci. Popadli jsme věci a jeli jsme. Tohle máme společné - taky bydlí na kraji města. Sice velkoměsta, ale na kraji, aby to měli blízko do přírody. Ví, že ráda vařím, tak jsem začala dělat večeři. Děti jenom běhaly a nemohly se na mě vynadívat. Díky jejich ustavičnému žvatlání jsem se na francouzštinu rychle přeorientovala. Bea pomáhala Lindě nachystat stůl a když jsme to všechno dodělali, zrovna přišel Franco. Společně jsme zasedli ke slavnostnějšímu stolu.
17. června 2010 v 14:00 | Berry
"Ahoj. Chtěl jsme ti přinést růže, vím, že je máš ráda. Jenže už měli zavřeno, tak aspoň kytička od nás ze zahrady. A koukám, že jsem udělal dobře. Jedny růže tu už máš - dokonce rudé. Nebudu se ptát, vím že mi to pak stejně řekneš sama." Byla jsem k němu schoulená. Jen jsem se usmála a držela se ho. Až za chvíli jsem se rozhodla, že dokážu mluvit.
"Ahoj. Jsem ráda, že jsi přišel. Včera jsem nastoupila do nové práce - do té laboratoře jak jsem ti říkala před tím. No a mým šéfem je Richard. Byl psychicky špatný z toho, že jeho švagr měl autonehodu a byl v kómatu. Teď je to už dobrý. Tak jsem ho pozvala na večeři a nakonec u mě přespal. Dneska mě pozval na večeři do restaurace a donesl mi tady ty růže. Strašně mi děkoval za včerejšek a chce se mnou chodit."
"A ty ho máš ráda? Asi jo, jinak bys mi tady nezačala plakat. Ty sis vzpomněla na Adama viď?" Neodpověděla jsem, jen jsem přikývla a poddala se pláči. Jen si vzdychl a hladil mě. "Proč nechceš od té doby nikomu dovolit, aby vstoupil do tvého života víc než já?"
"Protože se toho bojím. Podruhé bych to nemusela zvládnout. Hodně věcí se od té doby změnilo. Obzvlášť ty bys to mohl vědět. Poznal si mě krátce potom, co mě pustili. Víš, jak jsem se od té doby změnila. Hlavně jak jsi mě musel piplat, abych věřila aspoň tobě. Podruhé bych to už nezvládla, to víme oba. Asi ho mám taky ráda, ale nic o sobě nevíme. Známe se den. A úplně největší překážka, vždyť je to můj nadřízený. Musela bych z té práce odejít. Víš, jak dlouho jsem na ni čekala."
"Najednou dáváš přednost kariéře před city? Val, co se s tebou děje? To snad ani nejsi ty. Kde je ta stará Val, která ráda hlídá naše děti, když chceme jít s manželkou někam pryč? Která se neustále těší, až bude mít vlastní rodinu? Co se s tebou děje?"
"Já nevím, přijde mi, že to nejde. Nemůže to být přece tolik pohádkový. První den v mojí nové, vysněné práci a já se hned musím zamilovat do šéfa a on do mě? Vždyť to snad ani není možný." Rozbrečela jsem se ještě víc.
"Ale Val. Ty seš naše kytička. Rozkveteš a pak zvadneš. A proč by pohádky nemohly fungovat. Dneska u tebe přespím, potřebuješ to."
Ještě víc jsem se k němu schoulila a brečela. On mi ve všem pomáhá a chápe jak se cítím, takže mě vždycky nechá, abych mu to všechno řekla sama. Někdy spolu jen mlčíme, nenajdeme ty správná slova. Jenže časem jsem pochopila, že i to mlčení mi něco dává. Vím, že je se mnou a chce mi pomoct, i když zrovna neví jak. Začala mě klepat zima, ale já to necítila. Pomalu mě pustil, uklidil trochu kuchyň a já donesla deku. Sedl si zpátky za mnou, zachumlal mě a seděli jsme. Nevím, jak dlouho to trvalo, občas mi něco pošeptal a já jsem u něho začala usínat. Když jsem skoro spala, cítila jsem jen, že mě nese ke mně do postele.
Ráno mě vzbudila příjemná vůně. Pomalu jsem vstala, provedla ranní hygienu a přišla do kuchyně. Sedla jsem si a začala ohrnovat rukávy od košile. Přemýšlela jsem. Začal chystat na stůl snídani. Vstala jsem a přišla k němu. Objal mě, políbil a usmál se. Společně jsme se nasnídali a on mi pak řekl, že mě odveze do práce. Nachystala jsem se a jeli jsme. Než jsem u práce vystoupila, cítila jsem, že mu musím něco říct. Jen jsem nenašla ty slova.
8. června 2010 v 14:44 | Berry
Za dveřmi stál on a v ruce měl kytici růží. Překvapeně jsem na něho zírala.
"Chci tě pozvat do jedné restaurace na večeři a něco s tebou probrat. Tohle ti pak vysvětlím."
Radši jsem se neptala, růže dala do vázy a jeli jsme. Dojeli jsme do jedné restaurace. Objednal nám něco k jídlu a povídali jsme. S jeho švagrem už bylo všechno v podstatě v pořádku. Pokud to půjde dobře, zanedlouho ho pustí domů. Pak mi děkoval za včerejšek, že jsem se ho tak ujala. Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem se usmívala, ale pak jsem mu říkala několik věcí ke včerejšku. Třeba si nemyslím, že jsem udělala něco, co by neudělal kdokoli jiný. Nevím, možná některé věci vidím trochu jinak. Ale to je na pohledu každého. Najednou to přerušil.
"Víš, hodně pro mě znamená, co jsi pro mě včera udělala. A vím, že je to moc brzo, ale cítím k tobě něco víc než přátelství. Nechtěla bys to se mnou zkusit? Neříkám, že bychom spolu měli začít chodit hned, ale třeba časem, až se trochu poznáme. Rozmysli si to prosím."
"Já. Promiň, půjdu už domů. Zítra v práci." Rychle jsem vstala a tak trochu utekla. Když jsem přišla, můj první pohled byl věnován růžím. Sedla jsem si na místo, kde v noci spal, dívala se na růže a přemýšlela.
Jde to vůbec? Ne, to není možné, je to jen sen. Nebo snad? Pomalu jsem vstala a váhavě přišla k růžím. Dívala jsem se na ně jako očarovaná. Dotkla jsem se jich a byly skutečné. Takže to není sen. Ale proč? Známe se ani ne den a už chce se mnou chodit? Skoro nic o sobě nevíme, neznáme se a já ještě nejsem schopná si k sobě pustit někoho tak blízko. Vytáhla jsem z kabelky mobil a napsala SMS kamarádovi, jestli by mohl přijít. Převlékla jsem se do něčeho pohodlnějšího, uvařila si čaj a schoulila se na sedačku. Přemýšlela jsem s hrnkem v ruce a popíjela. Pak jsem slyšela rachotit klíče v zámku. To byl můj nejlepší kamarád Lukáš. Má klíče od mého bytu a když ho potřebuju, hned přijede. Má svou rodinu, ale jeho žena mě zná, občas se sejdeme a už je s tím srovnaná, že jí Lukáše občas vezmu. Zvedla jsem oči od hrnku a uviděla ho. V ruce měl kytičku sedmikrásek. Našel vázičku a dal je vedle růží. Usmál se a sedl si vedle mě, objal mě a promluvil.
31. května 2010 v 16:20 | Berry
Pro Elisis a Dendy, čtenářky této povídky.
Byl to rychlý rozhovor. Visela jsem na něm očima.
"Byla to sestra, švagr se právě probral." Místo odpovědi jsem vstala a objala ho. Začala jsem brečet, ale radostí. Byla jsem ráda za něho. Pustila jsem ho, abych si utřela obličej. Koukla jsem na hodinky a zjistila, že je strašně pozdě.
"Měli bychom jít spát, ať se vyspíme aspoň trochu." Podívala jsem se na něho s šibalským úsměvem. Řekl to, co jsem si právě myslela. Místo toho jsem se usmála a otočila směrem ke svému pokoji. Ráno jsem se vzbudila jako obvykle. V rychlosti jsem udělala všechno pro mě po ránu potřebné a pomalu se vkradla do kuchyně, že nachystám něco k snídani. Kuchyň je spojená s pokojem, ve kterém spal Richard. Když jsem dovařila čaj, právě vstával.
"Dobré ráno. Dáš si snídani? A co si dáš? Právě jsem dovařila čaj." Koukal na mě, protože právě rozlepil oči.
"Jé promiň. Dobré ráno. Musel jsem si uvědomit, co tu vlastně dělám. Já si dám jen ten čaj, nesnídám."
"Tak já si dám jenom jogurt a můžeme."
"Ne, nehoň se kvůli mě. Jako bych tu nebyl."
"No, stejně jsme zaspali, takže nic jinýho moc nestíhám." Rychle jsem se najedla, vypili jsme čaje a jeli jsme. Na recepci jsme se pozdravili s Idou. Jen na mě mrkla - to bude určitě rozhovor. Nevadí, mluvit umím, takže ji nepustím ke slovu a vysvětlím jí to časem. Teď by to nepochopila. Vrhla jsem se na to, co mi Richard zadal. Bylo to jednoduché a bavilo mě to.
"Nechceš zajít na oběd? Zvu tě. Myslím, že je akorát čas." Richard se s tajuplným úsměvem objevil v laboratoři. Taky jsem se usmála. Známe se den, ale je radost ho vidět. Sundala jsem si plášť a vyrazili jsme. Chvíli jsem dopoledne mluvila s Idou. Hltala každé mé slovo - nakonec jsem jí to totiž řekla. Stejně by to nemělo cenu a aspoň ví, jak to je, tak se nebude divit. Dovedl mě do místní kantýny.
"Vím, nic moc, ale večer to spravím." Omluvně se u toho na mě díval. Stejně jsem měla takový hlad, že mi to bylo úplně jedno. U oběda jsme rozebírali všechno možné a ani mi nepřišlo, že by tu vařili špatně. Rozebírali jsme opravdu vše - od práce až k tomu, jak by měl vypadat ideální vztah a podobně. Pak jsem se vrhla zpátky do laboratoře. Říkal, ať jdu domů a že mě v sedm vyzvedne. Tak jsem udělala všechno, co bylo potřeba a šla domů. Ještě jsem si u odchodu popovídala s Idou a jela domů. Trochu jsem poklidila, osprchovala se a slušně oblékla, učesala a takové ty holčičí věci. Akorát bylo sedm. A zazvonil zvonek.
25. května 2010 v 16:06 | Berry
Rychle jsem uvařila čaj, svůj oblíbený. Přišla jsem za ním a sedla si do křesla. S úsměvem se na mě podíval. Sedávám si zvláštně, na turka a vždycky u toho málem spadnu z místa, kam si sedám. Jen mi to přijde nejpohodlnější. Pak se mi sedí skvěle, jen ten akt předtím je zábavný.
"Tak co, budeme se na sebe dívat nebo začneš?" Kouzelně se u toho na mě podíval. Rychle jsem se napila a rozhodla, že začnu.
"Když jsem byla v okolí střední školy - věkově - tak jsem byla jako všichni ostatní, ale pak se před maturitou se mnou něco stalo. Nevím jak to nazvat. Možná nějakým zlomem, nevím přesně. Začala jsem chodit s jedním klukem - říkejme mu třeba Adam. Byla jsem do něho zamilovaná až po uši a bylo to něco úžasného. Snad díky tomu jsem neviděla jiné věci, co dělal. Bylo toho hodně, co mi vadilo, ale byla jsem tenkrát mladá a zamilovaná, takže jsem to neviděla nebo vidět nechtěla. Jednou to přinejmenším přehnal a rozchod byl nevyhnutelný. Sesypala jsem se z toho. Došlo to tenkrát příliš daleko a v některých věcech jsem na něm byla závislá. Tak nějak jsem odmaturovala a dostala se na vysokou, ale než začal první semestr, musela jsem nastoupit na léčení na psychiatrickou léčebnu. Dodnes to nechápu, jak se to vlastně stalo. Ale dost mě to ovlivnilo. Mám od té doby "čuch" na lidi a některým jen tak nevěřím. A těch, kterým věřím, si hodně vážím. Naučilo mě to starat se o sebe a nevázat na sebe lidi. Nějakou dobu to pro mě bylo hodně těžké v tom, že jsem se lidí až stranila, ale pak to bylo lepší. No, vystudovala jsem vysokou a teď jsem tady."
"To je zajímavý. Můžu se tě zeptat, když si tohle zažila a jen tak někomu nevěříš. Proč jsi mi dovolila, abych tu šel?"
"Třeba proto, že u tebe je to jiný. Navíc si vzpomínám, když měla moje mamka rakovinu a umírala, bylo to pro mě strašně těžký. Bylo to krátce po tom, co mě pustili z léčení. Nikdo mi nemohl pomoct, protože jsem se lidí hodně stranila. A něco to ve mě zanechalo. Takže se sice některých tak trochu bojím, ale snažím se to překonat." Překonávala jsem slzy. Najednou to všechno na mě dolehlo, bylo to tak dávno a přesto, jakoby to bylo včera. Byly to věci, o kterých jsem s nikým nemluvila. Z rodiny mi zbyla jen sestra, která byla daleko. Taťka umřel pár měsíců po mamce. Navíc to s Adamem. Bylo to už dávno, ale když jsem si na to vzpomněla, bolelo to stejně.
"Vážím si toho, že jsi mi to řekla. Musí to být pro tebe hodně těžké. A taky si hodně vážím toho, že tu teď u tebe můžu být. Doufám, že z nás čas udělá dobré přátele." Říkal to potichu, jakoby tu chvíli nechtěl zkazit. A přesto, něco to udělalo místo něj. Jeho mobil začal vyzvánět jako pominutý. Rychle ho zvedl.
17. května 2010 v 13:27 | Berry
V rychlosti jsem měla vše nachystané, tak jsem se byla po celém dni osvěžit. Zanedlouho přišel šéf a povečeřeli jsme. U toho jsme si povídali. Byl to zajímavý člověk. Stihl si toho dost prožít, na to, že mu bylo něco málo přes 30. Byl vyšší postavy, hubený, světlé delší vlasy. Prsty na rukou měl dlouhé, zároveň jemné. Nejvíce mě zaujaly jeho oči - zelenkavé, ale takové nevinné, dětské. V rozhovoru nás najednou vyrušil telefon. Omluvil se a zvedl to. Najednou zkameněl. Bez hnutí položil mobil na stůl.
"Stalo se něco? Vnímáte? Slyšíte mě?"
"Ano. Omlouvám se. Volala mi sestra."
"Co se stalo? Teda promiňte, asi o tom nechcete mluvit a nic mi do toho není."
"Švagr upadl do kómatu. Tahle noc rozhodne."
"To mě mrzí. Chcete odvést domů?"
"No, asi by to bylo nejlepší. Ale, nevadilo by vám, kdybych tu přespal? Klidně tady na gauči. Doma bych se asi scvokl. Na druhou stranu jste toho pro mě už udělala tolik."
"Já s tím problém nemám. Už jsem si také něco zažila, takže tu klidně zůstaňte, jestli vám to udělá lépe. Tohle pro mě bylo nejtěžší. Pokud by vám to nevadilo, uklidila bych a šla si lehnout."
"No jasně. Na to se mě přece neptejte, vy jste tady doma. Dobrou noc."
V mžiku jsem měla vše uklizené a nachystala mu gauč. Pak jsem si šla lehnout. Nemohla jsem usnout. Rozhodla jsem se, že se podívám zpátky do pokoje, protože tam bylo světlo. Natáhla jsem na sebe mikinu a vešla. Seděl a díval se, tak trochu nepřítomně. Trhl hlavou a ptal se, co tam dělám. Řekla jsem, že nemůžu usnout. Jestli si chce povídat, protože asi taky nemůže spát.
"Budu rád. Jen bych vás rád o něco poprosil. Nemohli bychom si tykat? Myslím, že na první den jsme toho stihli dost."
Usmála jsem se. "Valérie, jinak Val."
"Richard Prak. Děkuji vám, teda ti, za všechno. Hodně jsi toho pro mě teď udělala. Co tě k tomu vlastně vede? Jiní by to neudělali. S někým jako ty jsem se ještě nikdy nesetkal."
"Já myslím, že udělali. Možná jsem jiná, protože mám něco za sebou. To ty taky, podle toho, co jsi říkal u večeře."
"To, že jsem sirotek neznamená, že toho mám hodně za sebou. Pověz mi prosím svůj příběh, jestli můžeš."
"Dobře. Jen uvařím čaj."
"Budu rád."
10. května 2010 v 21:59 | Berry
Odepsali nám z blog.cz, ať si promažeme cookies a že by se to mělo zlepšit. Podařilo se mi změnit heslo a jsem tu. Elisis to zkusí zítra, tak se máte na co těšit, možná bude mít malé překvapení, které vyráběla ;-). Na oslavu přikládám další díl, ty od asi devátého dílu jsou dvojnásobné, tak se pomalu chytejte.
Nejprve jsem na něho zírala, tak říkajíc jako zjara. "To se ptáte mě?"
"Vidíte tu snad někoho jiného? Promiňte, jste tu první den…"
"Ne, to je v pořádku. Já nevím, záleží, co to je za situaci, jaké vztahy s těmi lidmi mám. To se nedá říct obecně."
"Asi takhle. Před chvílí mi volala sestra, že stav mého švagra se horší. Srazilo ho auto a je to poměrně špatné. No, před chvílí mi nevolala, volala těsně před tím, než jste poprvé přišla, proto se omlouvám za své chování. Vím, že to není omluva, ale i přesto se zeptám, jestli ji přijímáte."
"Ano, to je samozřejmé. Jsem nová, takže neočekávám zacházení jako ve vatičce. Mohu vám nějak pomoci?"
"Já nevím. Asi běžte domů, dneska jste všechno splnila a na to, že jste tu první den, jste poměrně šikovná. Jsem rád, že jste mezi nás přišla."
"Děkuji, to jste mě mile potěšil. Může to znít hloupě, ale nechtěl bystě přijít na večeři? Nevím, jestli žijete sám a nic mi do toho není, ale možná by vám to mohlo trochu zvednout náladu."
"Víte, že rád? Jsem sám a chodívám k sestře, jenže dnes to očividně nepůjde. Možná mi to pomůže, spíše jestli to nevadí vám či vašemu příteli."
"Mně? Kdyby mi to vadilo, tak vám to nenabízím. A na rovinu, jsem také sama. Vidím, že na stole máte ještě mou žádost o přijetí, takže kde bydlím pro vás bude jednoduché zjistit. Jdu napřed a pak dojděte."
"Dobrá. Moc vám děkuji. Nashledanou."
Překvapeně jsem odcházela. To by mě nenapadlo, že hned po prvním dnu v nové práci budu zvát svého šéfa domů na večeři. Při odchodu jsem se chvíli bavila s Idou. Je to pohodová slečna - ta, co mi ráno vše ukázala a je sympatická. Už si i tykáme. Myslím, že bychom mohly být dobré kamarádky. Ještě jsem jí slíbila, že jí večer zavolám. Jen jsem trochu zmatená z toho, jak mi jde všechno až podezřele hladce. Po prvním dnu v nové práci mám kamarádku, šéf jde ke mně na večeři. Zastavila jsem své myšlenkové pochody. Vynořila se mi rada mého kamaráda - nechval dne před večerem. Věřím mu i jeho radám. Dal mi jich už několik a všechny se mi potvrdily. Jakmile jsem došla domů, začala jsem dělat čínu. Je to jednoduché a poměrně vděčné jídlo. Navíc jsem se nesetkala, že by někomu nechutnalo.
6. května 2010 v 18:00 | Berry
Pozn: v anketě jste vyjádřili až na jednoho, že byste ji tady chtěli a dva, že se uvidí podle děje. Přikládám první díl (je dosti krátký) a anketu, abyste se mohli opět vyjjádřit. Budu také ráda za komentáře k ději;-).
První den v nové práci a musím přijít pozdě. To se vážně povede jen mně.
"Dobrý den, jsem tu dnes nová. Valérie Sawalská. Myslím, že mám jít na oddělení výzkumu trhavin."
"Ano, jasně. Vy jste ta čerstvá absolventka, že? Držím palce, pokud se vám nepovede start, tak to bude špatný. Ale jak se tak na vás dívám, myslím, že to bude v pohodě. Zavedu vás k vašemu šéfovi."
Dovedla mě před jedny dveře, vešla, něco domluvila a odešla. Než mě do těch dveří strčila, mrkla na mě a ukázala, že drží palečky. Pořádně jsem se nadechla a očekávala to nejhorší. Uvnitř byl asi můj šéf, v plášti. Je to taky vědec. Což je fajn, protože pokud se nemýlím a vědec je, tak bude mít jen smysluplné připomínky. Otočil se od okna čelem ke mně, nepříliš nadšeně se představil a řekl mi, co bude pro dnešek mou prací. Když jsem odcházela, tak zabrblal něco v tom smyslu, že tu mohou pracovat jen spolehliví zaměstnanci a otočil se zpět k oknu. Zprvu mě to pořádně zarazilo, protože jsem nevěděla, jak to mínil.
Odešla jsem do laboratoře. Dělala jsem to, co mi zadal, ale něco mě brzdilo. Nechtěla jsem přemýšlet, co to může být, proto jsem se dál pilně věnovala své práci. Brzy jsem ji měla hotovou a odnesla ji svému novému šéfovi. Když jsem vešla, seděl za stolem a hlavu měl v dlaních. Opatrně jsme zavřela, vzápětí zvedl hlavu a zvláštně se na mě podíval. Náhle z něj vypadlo: "Co byste dělala, kdyby se někdo ocitl v nesnadné situaci, ale vás by se to netýkalo?"
12. dubna 2010 v 14:00 | Berry
Pozn.: Včera jsme s Elisis zhruba řešily, co přidám. Navrhla povídku a já navrhla, že mám vlastně jednu, která se ještě dotýká tématu týdne blog.cz Zdraví. Naše úvahy na toto téma si můžete přečíst v tomto starším článku. No a už to nebudu prodlužovat, tady máte povídku. Proč jsem na tom tak špatně? Tolik věcí do školy, tolik nároků, tolik povinností. K čemu je vlastně život, čeho si mám vážit? Je něco, čeho si vážit můžu?"Měla jsem příliš mnoho otázek a žádné odpovědi. Kdo by mi je taky mohl dát.
"A když ti dám odpověď, čeho si vážit můžeš, budeš si toho vážit?" Leknutím jsem zvedla hlavu. Někdo mi čte myšlenky, které se mi bouří v hlavě? Podívala jsme se tomu dotyčnému do tváře. Byla unavená životem, strhaná, s mírnými vráskami, zkrátka tvář utrápeného člověka.
"Kdo jste? A jak víte, nad čím přemýšlím?", zašeptala jsem tiše.
"Není to jedno? Dejme tomu, že jsem někdo, kdo by ti chtěl něco ukázat, aby ses mohla zamyslet. Je to spíš na tobě, jak se pak budeš chovat. Jestli se zamyslíš nebo to použiješ jako důvod vážit si něčeho. Jsi ochotná jít se mnou?"
5. dubna 2010 v 9:00 | Berry
Poz: Opět něco z mého archívu. Už jsem tady chtěla dát něco smutnějšího (jako minule), ale jsou Velikonoce, takže příště ;-).
Probudila se do zasmušilého rána. Venku sice bylo nádherně, ale ona si byla nejistá. Někdo by to nazval zkráceně - čekal ji velký den. Měla hrát na koncertě na její oblíbený nástroj - klavír. Dopoledne proběhlo hladce. Všechno zvládala, rozdávala obvyklé porce úsměvů. Když se schylovalo k odpoledni, lepší pozorovatel by zjistil, že všechno už v pořádku není. Začínala být zaražená.