Jaro, s prosbou se k tobě obracím,
nenech nás už čekat dál.
Kde jsou ty dny,
kdy jsi všechno kolem probudilo,
kdy všechno pod tvými dlaněmi rozkvétalo...
Místo toho nosím kabát svěrací,
kolem krku dlouhý šál..
Jaro, nenech nás už čekat dál.

Témata

Prý dokonalý

7. dubna 2013 v 22:24 | Elisis
Poslední dobou docela hodně přemýšlím nad tím, jak se ostatní lidi litují, jak si myslí, že všechny dobře znají, i když o nich vlastně neví skoro nic. Také jsem četla spoustu článků, co se týče tohoto tématu a to mě přimělo o něčem takovém dumat ještě více.
Opravdu nemám ráda (možná spíše nesnáším, ale nechtěla jsem článek začínat takhle), když někdo říká ,,Ty máš dokonalý život ... Ty se máš dobře, nic ti nechybí..". I kdyby mě někdo "znal" třeba dvacet let, přece nemůže říct něco
takového. Dobře, kdyby to o vás řekl někdo, kdo vás doopravdy pozná, třeba nejlepší kamarád/ka, někdo z rodiny... Něco takového mě dokáže vytočit. Skoro nikdy nemůže vědět, jestli se ten člověk necítí sám, jestli neprožívá nějakou bolest. Každý není takový, že své rány potřebuje sdílet s ostatními, proč taky? Skoro u poloviny lidí si můžete být jisti, že něco takového pošlou dál. Třeba svůj zármutek nechtějí nikomu sdělovat proto, jelikož mají raději, když lidé, kteří ho obklopují nic netuší a chovají se přirozeně, "jakoby se nic nestalo". Díky tomu můžou na svou bolest aspoň na chvíli zapomenout. Schovat se za jakousi masku.
Někteří se mohou bát, že když se někomu svěří, daný člověk se mu vysměje, neopětuje to, nebude mu chtít nabídnout pomoct, odkopne ho. Kde má potom najít sílu říct to někomu dalšímu?

Teddyho příběh

3. února 2013 v 18:51 | Elisis
K tématu týdne "Plyšový medvídek".

Plyšovou hlavou jsem narazil o stěnu krabice. I když jsem tady neocitl sám, drkotání pneumatik mi nebránilo v tom, abych cestoval z jedné strany na druhou a zase zpátky. Pozoroval jsem všechny ty nevinné tváře, které někdo přinutil k úsměvu. Můžou se vám zdát šťastní, jenže když nahlédnete do jejich nitra, zjistíte, že zeje prázdnotou. Nevím, kolik z nich zažilo pravou lásku dítěte, ale já mezi ně rozhodně nepatřím. Kam nás to asi vezou? Nejsem zvědavý, jen doufám, že ne na to nejhorší možné místo. Za celý svůj plyšový život jsem nepochopil, proč je člověk tak chladný. Koupí si nás, plní radosti a očekávání, ale pak stejně ležíme celí zaprášení na polici nebo dokonce zavření v temnotě.

55 otázek a odpovědí na téma knihy

3. února 2012 v 12:24 | Elisis
Na tenhle řeťězák jsem přišla u Lowi (a poté taky u Berry), vytvořený Luu-San. Zalíbil se mi hned, když jsem zjistila, že je na téma knihy. Na něco takového jsem už dlouho čekala, ale neodvážila jsem se něco sama zpracovat (možná jednou, jenže tam nahoře se musí něco rosvítit :D). Ohromilo mě, že dokázala vymyslet 55 otázek, i když pár z nich se malinko podobá, ale to vůbec nevadí. Tak jdeme na to :)

1. Oblíbená kniha z dětství?
V té době jsem moc nad oblíbenými knihami nepřemýšlela, ale měla jsem pár, které jsem si přečetla i vícekrát. Kdybych měla jmenovat ty oblíbené, tak to byly zejména pohádky Andersena, pak Mach a Šebestová, Děti z Bullerbynu a České pohádky.

2. Co právě čteš?
Mám rozečtenou knihu Boženy Němcové V zámku a v podzámčí (série povídek+ Chýše pod horami). Jedná se o povinnou četbu, původně jsem myslela, že jsem si půjčila Divou Báru, ale mýlila jsem se (asi si říkáte, co je to za holku, že ani neví, co si půjčuje :D). Nevadí mi to, aspoň ostatní nebudou mít ty samé povídky ;)

3. Máš právě nějakou rezervaci v knihovně?
Rezervace moc nepoužívám, dvakrát jsem to zkoušela, ale marná snaha, knížky byly vždycky vypůjčené.

4. Knižní zlozvyk?
Nevím, jestli je to zlozvyk, ale vždycky, když přijdu odpoledne domů ze školy a v posteli se začtu, po pár stránkách se mi začnou klížit oči a já nemůžu číst dál, protože za chvilku spím :D

5. Co máš právě půjčené z knihovny?
Fú, toho je více. Zrovna jsem dočetla Harryho Pottera a Kámen mudrců, mám půjčený další díl Tajemnou komnatu, knížku co teď čtu od B. Němcové (viz druhá otázka)+ Babička, Povídky z jedné a druhé kapsy- K. Čapek, Povídky malostránské- J.Neruda a Hvězdopravec- C. Gray.

Novoroční předsevzetí

5. ledna 2012 v 22:18 | Elisis
Už delší dobu jsem nepsala článek k tématu týdne. Ale tohle se mi zalíbilo. Při přečtení "Cesta za lepším životem" mě hned napadlo novoroční předsevzetí a vůbec přání a vše, co se toho týče. Nejspíš je to touto dobou, nového roku, Vánoc.
A dokonce jsem přidala i kresbu .. původně to měl být obal na můj diář, ale pak se ta kresba nějak rozvinula, zvětšila a vzpomněla jsem si na téma týdne. Ráda si jen tak čmárám, i když vím, že to není žádná idealistická představa, žádné výplody mé fantazie (teda částečně), na tohle zkrátka nejsem. Ale k věci.

Snad každý si po odbití půlnoci v novém roce něco přeje, a jelikož je už po Vánocích, většinou jsou to nějaké nehmotné dárky (abstraktní, abych to řekla z praxe ..ehm z češtiny :D) jako zdraví, štěstí pro své blízské a rodinu, radost, více úsměvů, úspěchů. A to může být také součást novoročního předsevzetí. Někdo chce více pomáhat lidem, někdo se chce třeba vylepšit ve škole, v práci, zlepšit svou životosprávu nebo také zhubnout, rozšířit si obzory třeba nějakým zájezdem nebo zkusit nové věci, více se věnovat svým koníčkům, kamarádům, rodině, někdo se chce třeba zbavit nějakého zlozvyku .. Je toho spoustu.. Je škoda, že někteří lidé nemají pevnou vůli a své předsevzetí nedodrží. Ale to je každého člověka věc. Je z toho hned lepší pocit, když dodržíte předsevzetí a splní se vám přání .. může se stát, že lidé se vás budou více všímat, víc vás respektovat nebo vás mít více rádi, za to, co jste udělali.

Dneska je všechno těžší

6. prosince 2011 v 17:15 | Elisis

Kráčím si cestou domů. V hlavě mi zní píseň Adele, Someone like you. Zamyslím se nad textem.. Jde z něj smutek, zrada, ale zároveň optimismus k tomu, jít dál. Nevadí, najdu si někoho jako jsi ty. Někdy láska trvá, někdy bolí. Slova, která tvoří velkou část života, a zapadají do něj jako kousek skládačky do obrázku. Ale kolik těch příčin může být, to se neodvážím říct.
Když se podíváme do tváří kolemjdoucích, nikdy nemůžeme přesně odhadnout, co v nich je. Smutek, bolest? Jenže zrovna tyto věci k životu patří, ať chceme nebo ne. Pokud jdou věci bez problémů, je něco špatně.
Každý z nich má masku. Alespoň před širokou veřejností. Milujete zpěv, ale kdo se dneska odváží vyjít na ulici a jen tak zazpívat.

Během chvíle se vše změnilo

5. listopadu 2011 v 13:32 | Elisis
Ještě minulý týden jsme mohli vnímat zlaté odlesky listí, červeň psího vína a krásu letního kvítí. Měli jsme hodinu navíc a když jsmed došli domů, z okna se na nás usmívaly červánky.
Jak se to během chvíle všechno změnilo. Stromy jakoby náhle zestárly a shodily svou ozdobu. Listí bez tíže padá na zelený koberec a čeká, až se připojí ke své hromádce nebo bude bezostyšně spáleno, což ovzduší zrovna dvakrát neprospívá.
Všechno se najednou mění do tmavé hnědi. Místo květin, které dominovaly na světlém zděném domě, si budeme muset vystačit se slabými sedmikráskami.
Tma se nám lepí na paty.
K čemu to, že spíme o hodinu více?

Ani se nenadějeme a slunce už se schovává za stromy. Snaží se nám opatřit co nejvíce tepla, dokud jeho ospalé paprsky nezakryjí mraky nasáhlé sněhovými vločkami a deštěm. Zvířata se uchylují do svých nor a doupat a čekají na jaro. Někteří z nás by to nejraději udělali také.
Nad námi se klene bílá obloha, na které se mihne několik stěhovavých ptáků. Jejich pouť končí kdesi na jižní polokouli.

Vše je najednou tak jiné...



Elisis

Druhý svět

23. října 2011 v 10:18 | Elisis
Každý má nějaký svůj druhý svět. Ať už je to počítač, knížka ... ale co to vlastně je, ta špatná stránka našeho žvota, chování? Je to také druhý svět? První možnosti jsou spíše myšleny jako útěk z reality .. Jenže co to, když se občas přestaneme ovládat, nechápeme situaci, proč to vlastně děláme, a slůvko promiň to tak lehce nenapraví. Náš druhý svět. Naše špatné vlastnosti .. Někdy se z nich člověk ani nenapraví. Ale očividně jsou tady proto, abychom se učili z chyb. Jasně, někteří lidé jsou nepoučitelní, a věřte že si to dokážu představit. Ale jsou tady i ti lidé, kteří svůj druhý svět chtějí zlepšit. A myslím, že je hodně těžké to změnit. Bohužel, to spoustu lidí nedokže ocenit, nepodají mu pomocnou ruku, spíše jí odvrátí zpátky.

...

A co ten druhý svět, o kterém nikdo nevíme, jen my. Nikomu o něm neřekeme. Je to naše tajemství, nechceme se s ním nikde chlubit a ukazovat. V takových lidech se někdo těžko vyzná. Jsou možná tajemní a zvláštní, ale lidé s druhým světem mohou být i obyčejní lidé, se kterými se vídáme každý všední den. Člověk je zvláštní bytost. Známe někoho, o kterém víme, že by nám nic netajil, nelhal nám. Pak ale zjistíme krutou pravdu. Je to jako rána do zad. Věřte mi, že vím jaké to je, zažila jsem si to. Myslela jsem, že je to kamarádka, ale bohužel nebyla ... A už nejspíš ani nebude. Bylo to jen ze závisti. Jsem ráda, že teď mám někoho, kdo mi rozumí, a vím, žr mě nikdy nezradí.

Zkrátka, někteří lidé jsou tajemní, ale většinou to ani nepoznáme. Dokáží se až moc dobře skrýt. Někdy se nám to nelíbí, ale nemůžou bez toho žít. .. Někteří nám skrývají pravdu, lžou, šíří pomluvy, zjistíme to a pak máme ze života peklo.
Druhý svět je rozšířené téma, ale když jsem viděla ty dvě slova, hned mě napadli lidé a jejich životy. Nejspíš nikdy člověka nemáme úplně přečteného. Občas se nevznáme ani sami v sobě.

PS: Přidala bych tohle k téma týdne, ale na blogu ani na adminu se mi to nezobrazuje, nevím proč. Zřejmě kvůli té renovaci.
PSS: Fotky ze hry už mám, ještě to dopíšu :)

Elisis

Moje první pastelky

14. října 2011 v 20:27 | Elisis

Všechny jsme se tísnily v malé krabičce, jako sardinky v konzervě. Ale za to, kolik je tady místa, se nás sem vejde dost. Od základních barviček, jako jsem já- žlutá, s červenou, zelenou, modrou, hnědou a černou až po šedou, bílou, oranžovou, růžovou a fialovou. Každá z nás měla na starost něco jiného. Bílá stále básnila o tom, jak je ráda, že je zde s námi, dělila se o rady, jak zesvětlit každou věc, co se chystáme namalovat. Zároveň k nám ale byla upřímná a nebála se říct svůj názor. Červená stále mluvila o lásce, vždycky byla kamarádská, ale zároveň jsme veděli, na co si dávat pozor. Já s oranžovou jsme byly nerozlučná dvojka. Často si povídáme o teple, exotice, sluníčku. Hodně nás to spojuje. Mám ji ráda, protože to není taková ta oranžová, bijící do očí, ale jemná, s nádechem meruňky. Dokáže mě uklidnit. Má kolem sebe jakousi auru energie. Ke mě se spousta kamarádů přijde povzbudit, svěřit se, rozveselit či potěšit. Zkrátka jsme takové teplé barvy, které mají hodně společného. Stejně jako zelená. Je to barva přírody. Umí být hodně chápavá, a úsměvů má na rozdávání. Ale občas ji varuju, ať se s tím nepřežene. S modrou jsou nerozlučné kamarádky. Barva vody. Občas se trochu uzavírá do sebe, ale naštěstí jsme tak bezva parta, že jí brzy dokážeme rozveselit.

Společnost je všude kolem nás

29. září 2011 v 14:54 | Elisis
Bylo púl osmé ráno a já jsem s kámoškou vešla do třídy maniaků. Samozřejmě nechci říct, že občas mezi ně taky nepatřím, to ne. Učitelé nás znají spíše pod názvem "nejhorší třída na škole". To víte, jak který učitel ... Z některých nemáme respekt, i kdyby chtěli ... U některých je to zase přesný opak. Všichni mluví přes sebe a smějí se ,,No toto je vážně vrchol nejvyššího stupně! Asi začnu rozdávat pětky!" rozdíl ,,Vy jste ale tak hodná a šikovná třída, a přitom jsem slyšela, že jste prý skoro nejhorší na škole. Teď máte aspoň možnost vylepšit si tu špatnou reputaci." (to byla jen taková perlička). I když je fakt, že u těch bez respektu se většinou nejvíce nasmějeme. Jako nedávno v hudebce. Smáli jsme se ještě o přestávce, smíchem se váleli po schodech a učitel se jen divil ale potom se i zasmál s náma :D

Ticho, paní učitelka chce mluvit!

19. září 2011 v 15:14 | Elisis
Tuhle větu slýchávám ve škole dost často. Víte, naše třída nepatří mezi ty klidné, mezi ty, kde jsou všichni normální, hodní, nejsou drzí, nekřičí ... Jsme přesný opak. Naše třída patří mezi ty nejhorší na škole. Nechci říct, že i my, holky, občas nenaštveme. Ale, na naší škole jsou takoví učitelé, ze kterých nemá nikdo ani za mák respekt. To si potom dělá každý co chce, a učitel se může snažit a snažit, ale k ničemu to nevede. Samozřejmě nechci říct, že si úplně dovolujeme, ale někdy se až sama divím, proč zrovna je nepřesadí, že by to pomohlo, proč jim nevezme žákovskou, jak by jim sklaplo. Ale nemůžu vám říct, proč to neudělají ... Sama to nevím, možná ze strachu.

Ale nepřišla jsem tady přece jen mluvit o naší třídě. To někdy jindy .. Jen jsem chtěla říct, že slovem ticho u nás ve třídě nezabodujete.

Ticho .. Řeknu vám, ráda poslouchám hudbu, zvuky přírody, ale někdy je hezké, jen tak poslouchat ticho.. Například, když příjdete z diskotéky, bylo to tam skvělé, ale přece jen, je to balzám na duši, když si na chvilku poslechnete "jen" ticho. Nebo když přijdu ze školy domů. To je něco. Úleva, klid, ticho.

Mám moc ráda hudbu, je mou součástí. K tomu patří i tanec, miluju, když si můžu zatancovat některé z těch mých bláznivých cviků a na chvíli se uvolnit a na nic se nevázat. Jenže, ticho člověk potřebuje, nemusí ho být hodně, stačí jen na chvilku. Můžeme si uspořádat naše myšlenky, pocity .. Ale mě samotné, se jen zřídka kdy stane, že jsem opravdu v úplně tichu. Teď jsem tady, hudba mi nehraje, ale počítač drnčí.

Máš sourozence? Ano, ségru ..

10. září 2011 v 12:20 | Elisis
..a jsem za to ráda. Víte, někdy si říkám, jaké by to bylo, kdybych byla jedináček. Měli bychom jiný dům, o domácí práce bych se nedělila, a navíc, určitě bych přemýšlela nad tím, co kdybych měla sourozence.
Jsem ráda, že mám ségru. Se spoustou věcí mi pomáhá, navzájem si něco půjčujeme a máme se rády. Nejsme takové ty tipy, které se perou a v jednom kuse hádají. I když občas se trošku poškádlíme, a většinou má ségra pravdu :D Ale to k tomu patří, protože i když jsme ségry, navzájem se lišíme. Jak názory, tak vzhledem. Ona je spíše na taťku, hnědé oči, bruneta. A já jsem spíše na mamku, teda, někteří říkají, že jsem na prababičku. Modro-zelené oči a tmavé blond vlasy. I vlastnostmi je to podobně :D

Navíc, je skoro jako moje nejlepší kámoška, i když to je jiné. Hodně se jí svěřuju, poradí mi, řekne svůj názor. Mám jí prostě ráda a moc :) Nevím, jaké to bude, až se odstěhuje. Na jednu stranu, budu mít její lepší pokoj (to jsem ale škodolibec :D) ale nebude tady. S tím se asi smířím až za dlouhou dobu ...

Ale dost smutnění ... Občas se s ní vážně hodně nasměju :D Třeba to, jakým stylem s přítelem tancují, nebo když jednou měla mastné vlasy a sundala si sponku ... Pankáč :D Já vím, asi je to těžko pochopitelné, ale já se někdy směju úplným blbinám, ale co. Smích je zdravý, veselý a nic nestojí :)

Někdy ani nechápu, že mě z jejího pokoje nevyhodí (protože tam trávím více času, než ve svém :D). Má se mnou svatou trpělivost. Navíc, občas tak myslím na to, jaké by to bylo, dělat někomu starší sestru. Ale starší sestřenice být můžu Nevinný

Zkrátka, mám ji moc ráda, a jsem vděčná za to, že jí mám. Je prostě moje velká sestra, co se o mě stará.

Elisis

Eliščin příběh

2. září 2011 v 18:55 | Elisis
Téma týdne se mi moc líbí, mám pro vás svůj příběh .. Možná vám to nebude připadat originální, ale podle mě každý příběh je něčím jiný, přece všechny příběhy jsou něčím jiné a výjimečné :)

Můj příběh začal 26.11. 1998, za deset sedm hodin ráno. Vlastně začal o devět měsíců dříve, ale to se vracím moc zpátky.. Ale jak jsem přišla na svět a ty první měsíce a dny si vůbec nepamatuju, ale myslím si, že to každý. Takové ty vzpomínk mám až kolem těch tří ročků. Byla jsem hodně živé dítě. A taky hodně uvztekané. Slyšíte správně :D Když se mi něco nelíbilo, dokázala jsem to projevit. Ale brzo mě to přešlo, protože rodiče mě dokázali uklidnit, a jsem za to ráda. Kdyby mi totiž všechno dovolili, kdo ví, co by ze mě dneska bylo ... Byla jsem takový blonďatý ďáblík :) Ani nevíte, jak ráda na ty časy vzpomínám, klidně bych se tam vrátila .. to víte, bez problému, školy ... Ale jen na chvilku :) Měla jsem zkrátká krásné dětství. S Klaris jsme si toho hodně prožily (i když jsme se na čas odloučily ...), ty naše hry na čarodějky, s panenkami a převážně barbí :D Když jsem spala v na polštáří s kočkou, když jsem si polštář obložila plyšáky, abych se nebála. Co si pamatuju hodně je to, když jsem vždycky běhala kolem kožešiny v obýváku, na songy Michala Davida, nebo na freestylera :D Pyžamo na hlavě, nohavice jako krásné vlásky a jelo se :D Prostě, kdyby jste mě viděli, asi by jste se váleli po zemi. Mám haldu vzpomínek, ale to bychom tady mohli být do rána ;)


(Obrázek od Zelená Vzteky, který mi vytvořila :))
Potom přišla první třída, a začala jsem se seznamovat s novými kamarády. Byla jsem dost stydlivá, to víte, mezi novými dětmi. Ze zečátku mi hodně mamka pomáhala se školou, ale postupem času jsem začala být samostatná. Hodně ráda jsem jsem kreslila, byla venku a hrála si. S rodinou jsme hodně grilovali, opékali a tak jsme spolu trávili hodně času :) Ráda jsem hrávala na klavírek, který měl ale jen 19 kláves :D Ještě teď umím pár jednoduchým skladeb ... :D Taky jsem hrávala sims ... Jedničku :D Měla jsem tu hru vážně ráda, a mám na ní vzpomínky a to pokračoalo až ke sims 2 .. ale na to jsem se vám už vyjádřila :)
Zkrátka, k dětství mám moc hezké vzpomínky :)
A teď jsem tady, v sedmé třídě, která se pomalu rozjíždí a já se na to vůbec netěším.. Na matiku máme tu nejhorší učitelku, a mě matika moc nejde, takže vážně nevím ... Ale budu se snažit.
Chtěla bych vystudovat, mít rodinu, dobrou práci, pěkný domeček ... Samo to nepřijde, ale budu se snažit .)

Je tu blog, který mě přivedl ke psaní, focení, básničkám, přátelům, skvělým blogům (mnoho dalšího) a jsem za to ráda :) Proto chci ještě jednou všem poděkovat, protože vy všichni mi pomáháte rozvíjet se a zlepšovat se. A zároveň děkuju, za vaše návštěvy a komentáře ;)

Je tu rok 2011 za chvíli (ani se nenadějeme) a bude tu rok 2012 .. za ten rok jsem toho zažila tolik, že to ani nestíhám chápat :)

Můj příběh bude ještě pokračovat, a doufám že dlouho. Možná sem někdy přijdete a budete číst moje pokračování :)

PS: Každý má svůj příběh, který je něčím výjimečný :)

Elisis

Co jsem si představila pod Floccinaucinihilipilification

28. srpna 2011 v 16:27 | Elisis
Ano, z počítku jsem si myslela, co je to zase za téma ... Těšila jsem se, na nějaké téma na zamyšlení, u kterého se vypíšu. Ale přece i na tohle se dá něco napsat. Co se tam dívám, buď někdo napíše článek o pár větách, že je to nejdelší anglické slovo, a někteří napíšou jen nějakou blbost ... Ale to už mě vážně nepřekvapuje. Radši se k tomu nebudu vyjadřovat.

Co si představím pod slovem floccinaucinihilipilification?
Nějakou tajemnou planetu, kde žijí zvláštní bytosti. Jsou velmi tiché, a nepřitahují pozornost. Většina pozemských lidí se o ně nezajímá, už jen kvůli jejich dlouhému názvu, který se nikdo nechce naučit. V encyklopediích se o nich nic nepíše, dokonce ani ve světě internetu. Možná je to velká škoda, ale kvůli jeich tichému charakteru jim to nevadí. Chovají se tam klidně, nikam nespěchají, dávají si pozor na to, co dělají. Proto je pro ně pozemský svět velmi nebezpečný. Oblíbená literatura je sci-fi, ale tak se jí tam neříká. Je to prostě kniha, z normálního života, který žijí. Možná si říkáte, to bude nějaká nuda, ale to není pravda. Oni totiž den co den prožívají veliké dobrodružství. Můžou se jen tak proletět mezi hvězdami, navštívit jinou planetu, kde sídlí spoustu neobjevených bytostí. Zkrátka, prožívají zvláštní život. Jen si dávají pozor, aby někomu neublížili.
Jejich děti mají rádi hlavně koncovku názvu "cation". Pro ně to znamená akce, zábava, legrace, to nejlepší na jejich domově. Žijí si tady zkrátka dobře, a já jsem ten šťastník, protože mi dovolili nahlédnout do jejich tajemného života. Chtěli to nabídnout více lidem, více blogerům, ale oni to odmítli, a věnovali se raději wikipedii.

------------

Zkrátka, chtěla jsem napsat něco jiného. A další věc co mě při názu napadla, byla:

Flocci učiní hilipilifaication (Flocci-jméno, hilipilification název nějaké činnosti, to už je na vás, co si pod tímto představíte, mě "cation" připomíná "count", angl. počítat, ani nevím proč).

Flocci naučí Hili a Pili caution (Flocci, Hili, Pili- jména, caution, angl. opatrnost. Prostě mě to napadlo ... Asi mám zvláštní představivost, no jo :D).

Jsem zvědavá, na váš názor ;)

Elisis

Realita ... útěky a návraty

14. srpna 2011 v 13:39 | Elisis

Přemýšlela jsem o povídce, ale nakonec jsem se rozhodla, že vám ukážu, kolik útěků a návratů do reality můžeme během obyčejného dne udělat.

Držíme se za ruce a procházíme se. Vůbec ale cestu nevnímáme. Oba dva totiž se zájmem posloucháme toho druhého. Hlouběji a hlouběji se ponožujeme do debaty o nás. Zjišťujeme o sobě nové věci, až se vyčerpáním nakonec položíme na lavičku. Letní vánek kolem nás proplouvá. Šumění stromů jakoby říkalo do toho, do toho .. Na tuhle chvíli jsme oba dva čekali ... až ..
Se probudím! Zrovna v tuhle chvíli. Byl to jen sen, škoda, že nereálný. Holka, na tohle si ještě počkáš. Promnu si oči a pomalu se zvednu z postele. Chytnu malou páčku a začnu jí otáčet. Rolety pomalu odkrývají sluneční paprsky, které rozsvítily můj pokoj po té krásné noci. Otevřu okno. Váněk téměř žádný, teplota venku se rovná stejně jako zde.
Mrknu na sebe do zrcadla. Upravím si vlasy. Dopotácím se do kuchyně a připravím si snídani. Všichni už jsou vzhůru, jen já vstanu zase jako poslední. Nemůžu si zvykat vstávat tak pozdě .. Za chvilku zase škola, vstávání v šest hodin, ospalé oči, chystání svačiny, odpoledne plno učení .. Snad mi zbyde aspoň hrstka volného času. Nedokázala jsem pochopit, že jdu do šestky, teď zase nedokážu chápat, že budu v sedmičce. Stop! Nebudu přece myslet na školu. Sice se pomalu ale jistě blíží, ale jsou tu ještě prázdniny, ty si musím užít naplno.

Reklamy, věc, bez které se dnešní svět neobejde.

30. července 2011 v 15:59 | Elisis
Když se dnes podívám kolem sebe, vidím jen samé reklamy. Ku příkladu blog. Přihlásím se, a vidím pár komentářů k mému článku. Už se těším, kdo mi napsal svůj názor, protože tady jsou komentáře vzácné. Kliknu, a vidím: Pls, hlásni pro mě tadya tu oplatím ti to! Jo a hezký článek! :) ... Ano, i tomuhle se říká reklama. Blogerky (ano, vždy to jsou blogerky) bezhlavě posílají komentáře každému zveřejněnému článku, který vidí. Když se ale podívám zpět, i já jsem tyhle chyby dělala, ale poučila jsem se. Jenže někdo se hold nepoučí nikdy ....

Reklamy nejsou jen na blogu, jsou všude. Na počítači, v televizi, v letácích, v rádiu.. Možná nám jsou nepříjemné, ale přiznejme si to, že reklamy nás dovedly k několika dobrým, ale možná i špatným výrobkům, se kterými jsme získali zkušenosti. Reklamami se televize živí, a ty jim zase na oplátku pošlou zákazníky. Něco za něco. To je prostě "televizní (a vůbec časopisový, počítačový,..) obchod".

Jenže (jak už se zmínila Vendy), někdo si připlatit nechce, kdo ví, jestli ze špatného nebo dobrého důvodu. Když se podíváme do některých televizních pořadů, všude je cenzura na různých značkách. Když si poslechneme rádio, uslyšíme žhavou debatu o nějakém výrobků, ale k čemu to je, když se nedozvíme značku? Prostě nemůžou jen tak poslat do světa neplacenou reklamu.

Zkrátka reklamy jsou všude. Ale abych vám řekla pravdu, některé reklamy jsou dneska vážně dost přehnané. Třeba taková jedna reklama na psí granule s psí protézou ... (Je to Pedigree, ale pššt!) Asi si myslí, že je to kdo ví jak směšné, ale je to tak přehnané až trapné ... Jenže to je kzrátka ten "obchod".Mohla bych jmenovat dál, ale aby to náhodou nebyla reklama, že? ;)

Reklamy jsou zkrátka v něčem dobré, ale mají taky své mouchy. Když se díváme na televizi a ve čtvrtině filmu se objeví skoro pěti-šesti minutová reklama, říkáme si, jaké jsou ty reklamy otrava a s domněním, že film bude o půl hodinu delší ... Ale když se nad tím zamyslíme, reklamy nás přilákají k možná dobrým a možná špatným výrobkům. A navíc, někdy si uprostřed filmu potřebujeme něco zařídit, takže se reklamy docela "šiknou".
Jenže někteří producenti reklam umí lidi přilákat tak, že jim to ani nepřijde. Třeba taková milá reklama na Coca-Colu nebo na Dove šampón. To pak někdo umí prodat :)





Reklamy jsou zkrátka součást obchodního světa, to už nezměníme....

Elisis

Mé blogové začátky

22. července 2011 v 14:09 | Elisis
Začátek. Co si pod tímto slovem můžeme představit? Spoustu věcí, které začínají. Každým okamžikem někde začíná nový život. Můžeme začínat s naši novou zálibou, s novým přálestvím, láskou. Jenže když je začátek, někde dál je i konec, ale to předbíhám. Začátky jsou zkrátka krásné. Objevujeme nové věci, získáváme zkušenosti. A o jednom takovém mém začátku jsem vám chtěla povědět *spíše napsat, že?*, a to o mém blogovém začátku.

Příběh dvou manželů

18. července 2011 v 10:18 | Elisis
Takže zase projednou, kdy mě blog naštval. Článek měl být zařazen do tématu týdne "Duchové". Jenže jsem ho poupravila. No jo, ale to asi blog nezvládl, takže mi pořád ukládá tu starou verzi.... Znovu a lépe:

Byl jednou jeden mladý pár, muž a žena. Žena byla půvabná svou krásou a muž vždy všechny uchvátil svým talentem pro tanec. Jelikož o peníze neměli nouzi, mohli si dovolit bohatou svatbu. Pozvali celou rodinu, přátele a známé. Byli spolu šťastní a brzo se nastěhovali do krásného a prostorného domu s přáním mít hezké tři děti, které s nimi budou šťastné a v tomto domě se to vskutku dalo splnit, protože měl obrovské pokoje. Chtěli si založit spokojenou rodinu. Aby jim tento dům byl útočištěm a oni by byli skvělí rodiče.
Jak moc si to přáli.
Ale přišlo kruté zjištění ... Nemohli mít děti. Všechno najednou přišlo nazmar. Nač tak velký dům?
Byli smutní. Oba dva. Nemohli mít své potomky, kteří by jim spříjemňovali život.

Telenovely? Ne, díky.

9. července 2011 v 14:30 | Elisis
Nevím, jestli toto ještě bude zařazeno do tématu týdne, ale stejně vám to tady napíšu. Jsem totiž zvědavá na vaše názory.

Takže, já osobně mám seriály ráda. Ale záleží na tom, jak které. Líbí se mi detektivní, i když tam je možná trochu krve. Prostě si zacpu uši a zavřu oči, a je to ;) Ale takové telenovely, které stejně víte jak to skončí, a je to pořád dokola, ty mě vážně nebaví. Někomu se to líbí, ale mě osobně ne. Neříkám, že takové seriály, na které se dívám já, vám něco přinesou, ale aspoň jsem u nich napnutá, a nikdy nevíte přesně, jak to vlastně dopadne. A u telenovel? Myslím, že tam to je celkem jasné. Zamilují se, a je z toho šťastná rodinka. Ale mám to ráda komplikované. Když vás napadá plno možností, jak by to mohlo skončit. Kdy se těšíte na další díl, ale tak nějak přiměřeně.

Možná ani nevím, o čem mluvím. Ale jsem si jistá v jednom, a to, že nemám ráda telenovely. Tak stejně s knížkami. Napínavé příběhy, to je moje. Nebo takové ty nevšední. Ale to jsem odbočila.

Navíc, některé telenovely se mi zdají dnes dost přehnané ..

Nicméně, když se vrátím zpět a vzpomenu na telenovelu Tisíc a jedna noc.... Nu, s tureckými telenovelami mám zkušenosti, a vím, že když se tam už něco stane, snaží se to co nejvíce zmírnit. Já vím, že Tisíc a jedna noc bylo zřejmě něco jiného, ale znám ty starší seriály a ty mi to teda celkem pokazily. Ovšem některé seriály mi vážně připadají jako ztráta času. Jsou většinou o ničem, a když už tak o obyčejných, obyčejných věcech. Uznávám, že Tisíc a jedna noc o tomto byla, ale dokázali to aspoň trochu zdramatizovat.

No, tímto bych to uzavřela. Zase moje řeč: všechno na hromádce. Ale snad najdete cestu z labirintu ;)

Elisis

Stroj času

17. června 2011 v 17:51 | Elisis
Zdravím :) Já vím, že jsem asi trochu pozadu s tématem týdne, ale minulý týden jsem na to jaksi zapomněla a potom koukám na vesmír, takže se vrátíme tím strojem času o týden zpět ;)

Minulost

Každý by se chtěl jednou vrátit, a napravit nějakou chybu, kterou způsobil. Jak ve škole, tak na něčí duši. Vrátil by se zpět a napravil ji, jenže co by se stalo? Dostali by jsme to, co bychom si nezasloužili. Kdybychom se nenaučili na test, a poté ho celý zpackali, bylo by podle vás spravedlivé, kdybychom se vrátili zpět a tu chybu napravili, tak, že to od někoho opíšeme? Podle mě ne. Dostalo by se nám chvály. Ale když jsem se nepoučila, tak bych za to mě být potrestána (ovšem ne fyzicky), abych věděla, že přístě se mám učit. To je lepší verze, nemyslíte? Ovšem vím, že někteří lidé jsou nepoučitelní (třeba naši kluci ze třídy), neučí se a potom doufají, že to prostě dopadne nějak na 4 a oni z toho vyváznou. No, ale to jsem odbočila.

Chci prostě říct, že chybami se člověk učí, a jak myslíte, že by to vypadalo na světě, kdyby jsme se stále vraceli do minulolsti a všechny chybi napravovali. Nikomu by se nedostal trest, za to, co udělal. Lidé by byli prostě nepoučitelní.

Budoucnost

To už je jiná stránka věci. Mohli bychom se podívat, jak bude vypadat náš život za deset let. To by se mě náhodou líbilo. Vidět, kolik budu mít děti, jestli nebudu svobodná matka, kde budu bydlet atd. A navíc, věděli bychom, jestli si budeme žít v blahobytu. Kdybych měla tuhle možnost, dělala bych vše proto, aby mi tento život vyšel. A ne se přestat snažit.
Jenže kdyby mi vyšla druhá možnost, dělala bych vše proto, abych se zlepšila, nekřivdila rodině ani svému životu. Nedělala zbytečné chyby. Lidé by věděli, co se životem, a na světě by už nemuseli být bezdomovci...

Ale něco jiného je, kdyby jste viděli, že už třeba za třicet let nebudete. Já vím, nechci tady tahat pesimistické poznámky, ale mohlo by to tak být, to nikdy nevíte. Potom by jste byli smutní, a v depresi, že k čemu vám ten život bude, když si ho užijete jen na půl. Ale na druhé straně, budete si dávat pozor na to, co děláte. Hlavě na svůj život a své zdraví. Budete si život více užívat. A možná by tahle budoucnost nevyšla najevo.

S tímto bych souhlasila, ale jediné s čím ne, je to, že se někdo podívá o sto let napřed a zjistí, že bude konec světa a kdesi cosi. To by potom lidé začali zbytečně panikařit. Jenže sto let, to je dlouhá doba. Všechno se může za tu dobu změnit. Neříkám, když se podíváte, co budete dělat příští týden, ale příštích sto let? Století je vážně dlouhá doba. Ale kdyby se lidé začali snažit, a neničit tolik přírodu, nemuselo by se to přece stát, no ne?

Zkrátka a dobře, na stroj času je tisíc otázek a odpovědí, a u každé je nějaké ALE. Zkrátka má to své výhody i nevýhody. Ale pochybuji, že něco takového vážně někdo sestrojí. Musel by na tom pracovat hodně dlouho a navíc by narušil časoprostor. A co by se stalo, kdyby někdo něco provedl v minulosti? Přítomnost by pak mohla být úplně jiná ... Dobře, tuhle kapitolu už ukončím.
Ne každému se to asi bude líbit, ale jsem zvědavá na vaše názory.

Elisis

Za devatero horami, devatero řekami, byly, nebyly

5. června 2011 v 21:11 | Elisis
Pohádky. Na toto slovo se mi vybaví ty časy, když jsem byla malá a hltala všechny ty příběhy s dobrým koncem. Dobro vítězí nad zlem, chytrost nad hloupostí. Doprovázely naše dětsví. A i dnes se na některé ráda podívám. U čeho jsem se zasmála, a měla jsem je (a mám) ráda tak to byly animované pohádky. Jako: Krteček, Jen počkej zajíci!, Tom a Jerry, Maxipes Fík, Já Baryk ale i hrané jako je Šíleně smutná princezna, Bajaja, Princezna Večernice a spostu dalších .. Jsou a budou v našich srdcích, protože to byly pohádky, na které jsme se začali prvně dívat a prvně je poslouchat. A kdo by zapomněl na Večerníček, na který se dívá celá generace dětí?

Ale to pořád mluvíme jen o televizi ... Co kdybychom taky zavzpomínali na pohádky z knížek. Ty mi předčítala mamka, četla jsem si je sama nebo panenkám a našim kočkám. No to víte, ulítlé dítě :) V knížkách je to přece jenom o detailech, a když si vzpomenu, když mi předčítala mamka, která to mimochodem vážně uměla, klidně bych se do těch dob vrátila. Ale zase se těším až takově pohádky budu někomu předčítat, třeba mé neteři nebo synovci. Já vím, myslím na to brzo, ale mé sestře je přece jen už 21 a až dodělá výšku .. No dobře, neodbíhej od tématu :D

Nicméně většina pohádek se moc neshoduje s realitou. Vezmeme si třeba typickou Červenou Karkulku. Vlk sežere babičku, potom Karkulku, poté přijde myslivec, rozřízne vlkovo břicho, nahází do něj kameny a hodí jej do studny. Štěstí, že většina dětí nad tímto moc nepřemýšlí.
Líbí se mi spíše pohádky, které jsou o fantazii, třeba tříhlavý drak v Bajajovi mi nevadí.
Či Jeníček a Mařenka. Baba strčí Jeníčka do chlívku, kde ho vykrmí zatímco Mařenka uklízí chalupu. Pak Ježibaba chce strčit Jeníčka do pece, aby ho mohla sníst jako lidojed. Naštěstí ji přelstí a děti utečou domů.

Zkrátka pohádky mají svá pro i proti. Ale nejkrásnější vždycky budou české pohádky. Princezna se zlatou hvězdou na čele, Tři oříšky pro popelku, Tři veteráni, Jak se budí princezny, Šíleně smutný princezna, Lotrando a Zubejda a další. Pohádky, ve které je trošku fantazie a trošku pravdy a celé to do kupy udělá hezkou pohádku :)

To je asi tak všechno co bych vám o pohádkách chtěla říct. Zkrátka a dobře je vždycky v srdcích budeme mít, protože doprovázely naše dětství.

Elisis

Budoucnost

23. května 2011 v 21:34 | Elisis
Zdravím po týdnu. Omlouvám se, ale teď to nebude jen tak, jelikož začíná období zkoušek a testů, však to určitě znáte. A na počítač nemám náladu. Ale na vás si vždycky kus svého času najdu :)
Nové téma týdne se mi opravdu zamlouvá. Sice jsem něco podobného už psala, ale připomenout vám to klidně můžu.

Budoucnost. Co se nám před tímto slovem vybaví? Čas za dvacet let, kdy už budeme dospělí, mít rodinu, práci, starat se o spousty věcí.
Každý si svou budoucnost představuje jinak, a dělá všechno proto, aby se mu sen splnil. Ale dá to opravdu práci, i když se to nezdá. Vystudovat, najít si toho pravého (pravou), s ní/m založit rodinu, najít si práci, která vás bude bavit, vydělat peníze na nový dům, kde se můžete spolu s dětmi usadit. Ano, lehce se to říká, ale těžce vykonává. Abychom měli budoucnost podle svých představ musíme pro to zkrátka něco udělat, ale výsledek stojí za to. Povinnosti a problémy se najdou vždy, ale to hlavní už budeme mít, a musí to být skvělý pocit.
Kdo ví ale, jestli budoucnost bude taková, jaká je teď. Určitě se toho spoustu změní hlavně v technice. Když vidím některé ty technické vymoženosti za dvacet let, dělá se mi špatně. Nechci aby obchody a nemocnice ovládaly počítače. Co když je napadne nějaký vir? Co bude listvo dělat? Jenže to se přece nemůže stát, všechno je chráněno...
Chtěla bych aby všechno zůstalo tak, jak je. Nechci ráno stanout, a robot nechť mi donese župan a nachystá snídani. Nechci mluvit s ledničkou ani se sporákem. Zkrátka, nechtěla bych tak dopadnout. Lenost ovládá už dnes spousty lidí, ale co bude potom? Stačí když si sednou k televizi a nechají se obsluhovat roboty a večer se jen přesunou do postele? Co to má být. No řekněte, jak by se vám to líbilo? Mě tedy ne.
Chtějí snad přírodu úplně vypudit? Je to přece naše matička. I přesto, jak se k ní chováme, se o nás stále stará.
____________
Něco takového o budoucnosti jsme dělali v dramaťáku. Nasadili jsme si (pomyslně) brýle, které viděly do budoucnosti. A do papíru jsme měli přenést, jak to vlastně bude vypadat. Každý to viděl jinak. Někdo chtěl bydlet v Kanadě, někdo v USA. Někdo chtěl mít tři děti, někdo žádné. Profese byly různé, někteří dokonce věděli, jaké bude jejich jméno, až se vdají a ožení. Většina příjmení byly zrovna od našich hokejistů :D

Moji představu možná někteří znáte. Moc ráda bych měla rodinu s obsahem dvou dětí, a milujícího manžela. Žili bychom v rodiném domečku se zahrádkou v klidné ulici. S rodinou a přátely bych měla stálý kontakt, a pracovala bych někde v divadle, nebo jako návrhářka módních doplňků. Ve volném čase si zahraju na klavír a neuškodí trochu městské kultury. Nejsem si ale jistá, jestli sestru budu mít blízko, Anglie se ji moc líbí, a tak bych se nedivila, kdyby se tam rozhodla bydlet. A já nad tím taky přemýšlím, ale jen se bojím té agličtiny.
To by mi stačilo k úplnému štěstí, hlavně zdravá a šťastná rodina.

Budoucnost je zkrátka pro každého jiná a každý ji vidí jinak. Ale za budoucnost můžeme považovat klidně příštích pět minut, zní to divně ale je to tak i příštích deset vteřin.
Budoucnost je a bude tady vždycky a všude.

Elisis

Zdraví blondýna z Londýna

18. května 2011 v 19:07 | Elisis
Zdraví vás blodnýna z Londýna! :) Sice jsme se už zdravili, ale nevadí. S tímto článkem (hlavně a fotkami), jsem si dala celkem práci, tak bych byla ráda, kdybych se dočkala nějakých názorů.

Bylo tam vážně nádherně. Je tam úplně jiný život. Nikdo se neohlíží na to jak vypadá, v pohodě můžete vyjít v domácím ven a nikdo vás nepomlouvá. Ulice tady jsou mnohem čistší. Ale to je jen opravdu cetrum Londýna. Tam kde jsme bydleli bylo zrovna sídlo černochů, Indů a hlavně cigánů, takže si to dokážete představit.
Stýskalo se mi, ale jelikož jsme nestihli všechno vidět, a je tam pěkně, klidně bych zůstala.
Ale co se mi nelíbilo bylo kouření. Kouřili tam skoro všichni. Cítíte to všude a časem mi to začínalo lézt na nervy. Ale za ty památky to stojí.

Na fotce můžete vidět londýnský double decker-originál, ve kterém jsme jeli. Nebylo lehké vyfotit ho v celé kráse, ale podařilo se mi to aspoň zepředu.
Je to zajímavé sedět nahoře, hlavně úplně vepředu.

Ráno jsme vyletěli, a jelikož jsem neletěla už dva-tři roky, už jsem zapomněla jaké to je, a měla jsem docela strach. Ale bylo to docela v pohodě, takový zvláštní pocit. Při přistání byly nějaké turbulence, ale když jsme už byli konečně na zemi, oddychla jsem si. Jeli jsme autobusem a vlakem do apartmánu, a potom jsme čekali asi hodinu, než přijel pán a otevřel. Konečně. Chvilku jsme odpočívali, a spali asi do šesté. Bylo toho hodně a všichni jsme byli unavení.
Poté jsme se byli trochu podívat po naší ulici.

Druhý den jsme jeli vlakem na London Victoria (House of Parlament, Westmister Abbey atd.). Šli jsme se podívat, a je to nádhera. Nejdříve na Westmister Abbey (kde se mimochodem konala svatba Williama a Kate). Je to zvláštní když to vidíte a konala se tam královská svatba.


Provoz byl opravdu velký, takže jsem v tu chvíli byla ráda, že nemáme auto. Ale jeden taxík se mi tam zalíbil, a vyfotila jsem ho:

Nevěra

6. května 2011 v 22:01 | Elisis
Proč to vlastně lidi dělají? Proč se podvádějí? Otázek je tolik, a odpovědí zrovna tak.
Může to být spousta důvodů. Vztah už není, to, co býval. Vzájemně se nemilují. Mezi nimi to hodně skřípe. Či chtějí, aby ten druhý žárlil, chtějí se pomstít? Důvodů je tolik, ale všechny rozepisovat, to by bylo na dlouho.

Některé prostě baví ten pocit utajení. Není na nich znát, že spolu mají utajený poměr, to je baví, a těší je to. Ale na druhou stranu, není lepší, když se můžete ukázat spolu na veřejnosti, aniž by jste dělali, že se ,,neznáte"? Určitě vás to dříve nebo později přestane bavit a praskne to. Většinou to tak je, a pak to neskončí podle vašich představ.
Ten pocit musí být hrozný ... Vidět blízkého člověka, ke kterému jste měli vybudovaný vztah, a věřili jste mu, s někým jiným a zjistit, že vám vlastně celou dobu lhal. Není lepší se rozejít dřív, než mu budeme opravdu lhát? Uznávám, že každý člověk by měl být s tím, koho miluje, ale ne toho druhého trápit. Dát mu volnost, promluvit si, a říct mu, že ten vztah není to co býval, a že mlujete někoho jiného? Já vím, mluví se to lehce, ale přece nemůžete nechat druhého člověka, aby si dělal naděje, a myslel si, že je u vás vše v pořádku a ono vlastně není.

Obdivuju ty, kteří dokázali nevěru odpustit. Jenže jsou tak bezhlavě zamilovaní, že si toho naslibují hodně a nepřemýšlí nad tím, že vlastně nevěra může pokračovat dál. Neuvědomí si to, protože toho druhého tak milují, že mu to odpustí.
Já bych asi nic takové odpustit opravdu nedokázala. Už z těch důvodů, co jsem tady právě řekla. Přece nmůžu pokračovat vztah s někým, kdo mě vlastně nechce. Budu muset bohužel hledat dál. Možná byla chyba ve mně, možná v něm, ale příště budu vědět, že napravit se to má co nejdřív ..

Možná si říkáte, že mám ještě dost času na takové články, ale já jsem vám jen chtěla říct svůj názor, co si o tom myslím. Mimochodem, to co vidíte ve filmech není vůbec to, co se děje v životě doopravdy. Filmy vás toho nenaučí, vím to z vlastní zkušenosti. Nejvíc vás toho naučí sám život, a chyby, kterých se proviníte.

Nemůžu tady říct, že muži jsou více nevěrnější než ženy. Je to pravda? Kdo ví. Muži mají možná více touhu po zákazech.
Každopádně bolest a žal vám způsobí tak i tak. Takový je život. Nemůže být všechno růžové a dokonalé. Nevěru bych opravdu neodpustila. A i kdybych chtěla, musel by mi v tom někdo zabránit, protože to není jen tak nějaká věc, která se může jen tak nechat plavat a pokračovat dál. Myslím, že v důsledku nevěry končí většina vztahů obecně, ale to už neovlivníme...

Elisis

Déšť

2. května 2011 v 15:07 | Elisis

Děšť. Toto téma mě napadlo hned když začlo pršet. Máme jej rádi či ne? Každý by odpověděl zřejmě jinak. Má to své pro a proti. Mám ráda, když je po dešti a kapky ozdobí traviny a květiny do drahokamů. Pastva pro oči a pro fotografy. Tak ráda bych něco vyfotila, protože je zrovna po dešti, ale kabel pořád není ... Celkem mě to mrzí, protože fotek pro vás mám dost. No, ale to jsem odbočila.

Mám ráda ty dny, když si nebe na chvilku odpočine a je tak příjemně šero. Sednu si na okno, poslouchám, jak kapky narážejí o parapet a o střechu a čtu si. Je to takový příjemný pocit, když si uděláte chvilku pro sebe, odpočinete si, uvaříte si kávu nebo čaj a čtete. Čtete a posloucháte to ticho. To by mě mohlo uspat, ale nechci takovou hezkou chvilku propásnout.
Někdy bych taky nejraději zmokla. Jenže není to tak lehké. Do školy přece nemůžu přijít jako zmoklá slepice, a sušit si vlasy, to taky zabere delší dobu. Ale jednou, když jsem šla domů po vysvědčení ze čtvrté třídy jsem neměla deštník, a cítila jsem se tak nějak příjěmně, jak se mi kapky dotýkaly kůže. To bych si nechala líbit.

A co je ještě lepší, když vyjdete ven po dešti a cítíte ten svěží, pročištěný, čerstvý vzduch a zhlukoka se nadehnete. Ach. To je prostě nepopsatelný pocit.

Ale co je horší, když je deště moc, to pak mohou vzniknout i povodně, já bych mohla vyprávět... Voda je živel, a to už neovlivníme. Dokáže nás osvěžit, nasytit, dokáže uhasit, ale také dokáže zničit. Příroda nám to oplácí, a neptejte se co, vidíte to všude.
Déšť je prostě podle mě kouzelný, ale umí být taky hodně drsný. Příroda je nádherná, a dělá divy, proto bychom si ji měli vážit.

Příběh:

Vyšla jsem z domu, namířeno do školy. Vůbec mi nedošlo, že jsem zapomněla deštník. Udělala jsem možná chybu, když cestou domu začlo pršet. Ale přestala jsem na to myslet. Bylo takové zvláštní teplo, a kapičky dešťě běhaly po mé kůži. Zvedla jsem obličej k nebi. Kapky poskakovaly po líčkách, po čelu. Byl to příjemný pocit. Vzpomněla jsem si na film Rebelové a v duchu si prozpěvovala tu píseň. Oblečení se mi přilepovalok tělu a vlasy pomalu zplihly. Možná na mě nebyl hezký pohled, ale ten pocit byl nepopsatelný. Bylo to, jako by na mě padaly drahokamy. Aniž by jsem si to uvědomila, došla jsem domů. Rodiče na mé zírali, copak to jdu tak pozdě, a ještě zmoklá. Jen jsem se smála, převlékla se do suchého oblečení a vlasům jsem dopřála ručník. Kapky přešly na kroupy. Byla to zajímavá podívaná. Celý orchestr nám hrál na střechu a parapety. Uvařila jsem si horký čaj, abych se zahřála, sedla si na okno a pozorovala bilé hromádky kuliček. Byly to perly, daly se navléknout na šňůrku. Všechno to divadlo mě unavilo, v té poloze nevím jak, jsem usnula. Zdál se mi sen o dešťové víle, která nesnášela deštníky, nosila kapky rosy na krku, a jako narámek měla perly od své sestry kroupov víle.

autor fotky: Elisis

Elisis

Krev

27. dubna 2011 v 21:23 | Elisis
Téma týdne je dost zajímavé. Abych se ,,neopakovala" řeknu, že ke krvi mám smíšené pocity.

Je to vlastně součást života, co bychom bez ní dělali..nežili. Je všude po našem těle, a měli bychom si ji vážit. Díky ni, žijeme. Někteří boužel nedrží úctu k tělu a třeba se řežou, ale do toho mi nic není. Je to jejich věc, a když je to uklidňuje-je to jejich život. Nám zrovna ve škole na tohle zkolabovala holka, měla málo krve, protože se řezala, díky tomu všechno to svinstvo-cigarety, drogy a ještě hubla pro nějakou agenturu na focení. To je pak hned.

Otázkou je, proč máme s krví spojené mdloby, je nám zle? Zřejmě pro to, že jsme s ní měli nějaký nepříjemný zážitek. Já sama ne, ale taťka si jednou udělal dost hlubokou ránu do prstu když sekal dřevo (byla jsem ještě malá), a krev byla na poleně, v šopě, v kuchyni, když ho mamka ošetřovala.
Taky bych mohla počítat do nekonečna, kdybych počítala všechny chvíle, kdy jsem jako malá spadla, odřela se, a tekla krev. Bylo toho hodně. Ale jeden zážitek si budu pamatovat snad napořád. Jednou v Chorvatsku jsem spadla na beton, takový ten se zoubky a odřela se o koleno. Hodně to bolelo, ale už si nepamatuji, jestli tam bylo hodně krve, myslím že ne. Ale tu skrvnku mám pořád, a je to už asi 5 let zpátky. Sice říkali, že do svatby zmizí, ale kdo ví ;)

Možná, že nemáme rádi krev, protože je z člověka, či proto že má červenou barvu, a když její hodně, bije do očí. Přikláním se k první možnosti. Ale to už nezměníme. Osobně nemám ráda seriály, kde je hodně krve, sice se na jeden dívám, ale vždycky si zakryju oči. Myslím tím spíše to násilí, než krev.
Můj taťka má hodně nepřijemných zážítků. Už jsem jeden řekla a povím vám i druhý. Věřte, že naživo to bylo o hodně horší. Taťka dělal železárnách, jiných než teď a bohužel se tam stál nějaký malý výbuch a jeden muž byl hned u toho a místa..a...utrhlo mu to hlavu a taťka to bohužel viděl a když nám to doma líčil říkal, že se málem pozvracel a že bylo hodně krve. Věřím tomu. Já bych to asi neustála, vidět to ve filmu a na vlastní oči je velký rozdíl.

No, to jsem trochu odbočila. Ještě mě napadla jedna věc, a to je darování krve, nebo odběr krve. Já osobně jsem ještě nebyla, asi mě to ještě čeká, ale vůbec se na to netěším. Všichni říkají, jak je to nepříjemný pocit, a určitě je. Někdo vám vsune trubičku do těla a pak vám bere to, co je vaše. Ale prověřit vás musí, a když darujete, uděláte dobrou věc.

Krev je prostě součástí našeho života, a to už neovlivníme. Pokud se někdo řeže, to je jeho věc, jeho život a jeho tělo. Měli bychom si života vážit, být ostražitý a přemýšlet o tom co děláme, ať to neskončí jinak, než jsme si mysleli.

Elisis
 
 

Reklama